„Každé místo má své osobité kouzlo, některé působí na člověka silněji, některé o něco méně a samozřejmě každého z nás osloví místo jiné a jinak. Pro mne jsou velkým magnetem peruánské Andy. Když jsem je uviděl poprvé, brzy jsem si říkal, že jestli budu mít někdy tu možnost, určitě se vrátím. Andské masivy se svou pestrobarevností od ocelové šedi přes hnědočervenou, odstíny zelené až po bělostné vrcholky mě prostě dostaly. Jejich mohutnost nemá, s výjimkou Himálají, obdoby. Nevím, snad jsou to pocity něčeho ohromného, které odvádějí myšlenky kamsi jinam, a proto se i těžko popisují. A tam ve výškách kolem 5000m.n.m. jsou hvězdy a planety člověku tak blízko… Najednou si člověk víc než jindy uvědomí, že jeho domovem není Země, ale celý vesmír.
Peru je syrová země s obyvateli zvyklými na tvrdé podmínky. Ovšem, kromě nádherných And má Peru díky své poloze a rozloze vše na co si vzpomeneme: od moře přes pouště, řeky, jezera, prales, po Altiplano.
Tentokrát jsme maximum času věnovali právě Andám, především okolí Huscaránu. Na treku zvaném Santa Cruz jsme mimo jiné uctili památku účastníků expedice Peru 70, při níž zahynuli naši tehdejší špičkoví horolezci a jeden z výjimečných fotografů hor, Vilém Heckel. Aklimatizaci jsme absolvovali v městečku Huaraz a na ledovci Pastoruri, kde jsme dosáhli naší rekordní výšky, 5120m.n.m., nutno dodat, že po vlastních jen pár výškových metrů. O to cennější byl potom přechod sedla ve výšce 4700m.n.m. při zmiňovaném Santa Cruz treku.
Pravda, Peru může být právem hrdé na svou inckou i předinckou historii, které jsme se dotkli např. v Chavínu de Huántar aj., ale i ta je nezpochybnitelně spjata s fenoménem And.
Galapágy (Ekvádor)
Tyto ostrovy v Tichém oceánu, vzdálené okolo 1000km od ekvádorského pobřeží mají mnoho přívlastků týkajících se jejich jedinečnosti. V zásadě jde o souostroví o 13 nevelkých ostrovech s dalšími menšími ostrůvky a útesy. Různé druhy živočichů i rostlin na nich takto v izolaci prošly vlastním vývojem, kdy se přizpůsobovaly náročným klimatickým podmínkám i jednotlivým biotopům. Týká se to nejen slavných obřích galapážských želv, ale i ptáků, leguánů, rostlin.
Na Galapágách se říká, že po týdnu začnete mluvit zviřecí řečí. Není divu, protože s blízkostí tolika pro nás exotických zvířat, která se vás nebojí a pohybují se kolem vás naprosto přirozeně, téměř na dotyk daleko se člověk opravdu těžko někde setká. Za sebe musím říci, že se mi nejlépe napodobovali lachtani:) Plaval jsem s nimi se šnorchlem, viděl jsem tučňáka jak se přede mnou houpe se na hladině, terej těsně za mnou vrhl šipku za rybou, leguáni si nás zblízka prohlíželi, viděli jsme právě narozené lachtaní mládě i zastrašování lachtaních samců, obrovské fregatky s rudými volaty, největší a nejúžasnější letce-albatrosy, pozorovali vznešené plameňáky na laguně, hladil jsem rejnoka na písčitém dně, jedl jsem teplé, syrové maso z právě vylovené ryby. Procházeli jsme se po lávě jednoho z nejmladších ostrovů na Zemi a obdivovali kaktusy vyrůstající z jejích trhlin, plavili se sedm dní a nocí na malé lodi pro 12 lidí včetně posádky z ostrova na ostrov. Hvězdy nám byly blízko jako o téměř 5000m výše v Andách, na hladině zeleně světélkoval plankton, slunce zapadalo mezi podivuhodné tvary ostrovů a my usínali při kolébání zakotvené lodě.
Nejtěžším okamžikem byl odjezd. Galapágy vám vlezou pod kůži a pokud jste vnímaví, změní vás jednou provždy. Takové je kouzlo galapážských ostrovů.
(Jelikož šlo o poslední cestu, na které jsem ještě neměl svůj oblíbený Canon EOS 33, berte fotografie z kompaktu Minolta Riva 70W jako čistě dokumentační. Ze stejného důvodu jsou většinou ponechány bez úprav, maximálně jsem u některých provedl ořez. Každopádně si alespoň můžete představit, jak blízko jsme se při focení ke zvířatům dostali…)