Do Indonésie jsme se chystali několik let, ale vždy se něco přihodilo, od zemětřesení ke střílení do těch, co nebyli režimu po chuti. Tentokrát jsme cestu neodložili a nemohla nás od ní odradit ani taková banální událost, jako 11.září. Možná jsou USA od Indonésie relativně daleko, ale dalo se předpokládat, že v nejlidnatější muslimské zemi nebudou měsíc po události vůči Američanům a potažmo křesťanům nebo bílým nijak přívětivě naladěni. Američané sice nejsme, ke křesťanství se nehlásíme, ale i barva kůže někomiu mohla vadit. Městem nepokojů a demonstrací je, hlavně zásluhou revolučně laděných studentů, Jakarta, ve které jsme přistáli. Nicméně, žádná nevraživost se nakonec nekonala. Dokonce jsme s nějakými studenty situaci u nich a ve světě rozebírali, a to bez jakýchkoli emocí.
Nutno říci, že spíš než jakékoli jiné rozlišení všude fungovalo to na “dobré a nedobré“ lidi.
Od Jakarty jsme sledovali jihovýchodní směr do Yogyakarty a pak zamířili k nejvýchodnějšímu bodu naší cesty – ostrovu Flores.
Pro pořádek není od věci připomenout, že v Indonésii jsou četně zastoupena všechna hlavní náboženství a převažují vždy podle oblasti, ostrova.
Poslední poznámka pro úplnost: Indonésie byla nizozemskou kolonií a dnes je v ní úředním jazykem bahasa Indonesia.
Našimi cíli byly, kromě nádherné sopečné ostrovní přírody, i různé náboženské stavby: slavné chrámy Prambanan (hinduistický) a Borobudur (budhistický) na Jávě, další menší chrámy na Bali a původní, animisticko-křesťanské domorodé vesnice na ostrově Flores.
Samozřejmě jsme si nemohli nechat ujít legendární “komodské draky“ (největší žijící druh varanů). Nepozdravili jsme se s nimi na ostrově Komodo, ale na ne tak turistické Rince. Ač to může znít pohádkově, napadení komodskými draky v r. 2008/2009 podlehlo jedno dítě a jeden dospělý člověk (Je ovšem jasné, na čí straně byla chyba..). Plavba na ostrov Rinca mezi desítkami jiných sopečných ostrůvků byla úchvatná. Cestování po vodě se bohužel ukázalo být tím jediným příjemným, přitom časově jsme si jej užili nejméně. Ještě snad přejezd vlakem z Jakarty do Yogyakarty bych nemohl označit za vyloženě nepříjemný.
Nějaké hodnocení závěrem?
Krásná, velmi rozhlehlá, rozervaná ostrovní země s rozmanitou přírodou a domorodým obyvatelstvem, z nichž někteří stále ještě žijí, nahlíženo naším západním pohledem, kdesi v minulosti. Kde se nestačili zkazit hodnotou peněz, vyznávají hodnoty přátelství a pohostinnosti. Místy je dosti zjevné, že se jedná o vojensko-policejní stát. Pro nízkorozpočtové cestovatele je velkým problémem doprava. Můj dojem byl, že jsme trmácením se ve všemožných dopravních prostředcích strávili tři čtvrtiny času (což šlo hlavně na vrub cestě na ostrov Florés bez přeletu) a jen jedna čtvrtina zbyla na vlastní objevování krás. Osobně doporučuji na měsíční cestu tak 1-2 ostrovy a jestli musíte do třetice, tak už přelet. Přesto je tento můj názor zjednodušený, vzhledem k počtu a velikosti indonéských ostrovů…
(Moje první cesta se zrcadlovkou Canon EOS 33… Koupil jsem ji nedlouho před odjezdem, takže jsem se s ní učil fotit za pochodu. Doporučen mi byl skvělý diafilm Fuji Provia 100, negativy jsou z Kodakchromu a snad na jednu výjimku byly foceny kompaktem Minolta Riva 75W)