Jelikož nemám v Asii příliš nacestováno, při plánování další cesty padla volba na Írán. Není až tak finančně náročný (člověka jen naštve drahé vízum a komplikace s jeho zařizováním), je bezpečný a hlavně podle všeho a všech krásný. Chtěli jsme navštívit některý z národních parků, poznat něco z historie perské říše a zvědavi jsme byli i na běžný život lidí, kteří si během posledních desetiletí vyzkoušeli různé druhy vlády.
Po dlouhé době, ne-li poprvé na cestách, jsem měl pocit, že mi trip připadal o týden delší, než 18 dní ve skutečnosti. Lidé byli většinou úžasní, až na nenasytné taxikáře, ovšem i mezi nimi byly světlé výjimky. Zvláště první týden mezi Teheránem a Gorgánem jsme potkávali neuvěřitelně přátelské lidi, kteří nás nenechali zaplatit ani za dopravu, ani za jídlo a snažili se poradit třeba i přes překladač, stylem jedna věta za půlhodinu. Krátkých příběhů a setkání jsme každý den zažívali několik. Na rozdíl od Gorgánu už byla další města o poznání turističtější (tedy v Gorgánu se o turismu skoro nedá mluvit). Nejdříve Isfahán s krásnými, starými mosty, na smůlu pro nás, bohužel přes vyschlou řeku Zayandeh, jedním z největších náměstí na světě Naks-e dzahan a zahradami. Sucho vůbec trápilo většinu území Íránu již několik měsíců. Byly nejenom vyschlé řeky, ale i pohádkové perské zahrady nám ukazovaly svoji unavenou tvář bez čiré vody ve fontánkách a kaskádách. My ovšem mířili stále na jih, do významného města karavan, jemuž se přezdívá “brána do pouště”. Tím městem je Yazd, úchvatné historické město, v němž můžete hodiny bloudit labyrintem kouzelných uliček z pálené hlíny. Z náboženských staveb mu vévodí v noci působivě modře nasvícená Jamehova mešita, nedaleko níž jsme si našli ubytování, nebo pak komplex Amir Chakhmaq, kterého jsme si všimli hned při příjezdu z autobusu, protože byl prostě nepřehlédnutelný. Symbolicky trochu v ústraní, mimo největší turistický ruch, se nachází zoroastriánský Chrám věčného ohně. O Zoroastriánství později, teď přesun přes Kharanaq a Garmeh do pouště Kevir, kde jsme si v dunách užili západ i východ slunce a ještě krátkou noční procházku s čelovkou, kdybychom měli štěstí, že narazíme na nějaké zvíře. Z pouště jsme se vrátili do Yazdu, odkud nám cestu dál zkomplikoval jeden z nejvýznamějších náboženských svátků ašurá, který se slaví na většině území Íránu a částečně v Iráku, kde se vzpomínaná událost odehrála. Museli jsme proto změnit plán a koupili jízdenky na vlak do přístavu Bandar Abbas. Z nijak zvlášť zajímavého města v perském zálivu plují lodě mimo jiné na ostrovy Hormoz a Queshm. Vybrali jsme si je pro jejich geologicky výjimečné přírodní krásy. Na Queshmu to jsou útvary a kaňony, Hormoz zase hýřî mnoha (prý až 16ti) barvami hornin na skalách a kopcích. Oba ostrovy se mohou pochlubit solnými jeskyněmi, z nichž je Namakdan na Queshmu největší solnou jeskyní na světě (oficiálně uznáno na základě průzkumů českou universitní výpravou). Nedaleko ní se nám podařilo vykoupat v moři s nezapomenutelným výhledem na ostrov. Z něj jsme jen neradi odjeli přes Bandar do Shirázu, který alespoň na mě působil sevřeněji než Isfahán a i bludiště jeho ulic bylo rafinovanější. Ovšem v srdci města se skrývá poklad v podobě mešity Násir al Mulk. Možná se k ní tady nebo v blogu vrátím, protože za to rozhodně stojí. Z Shirázu jsme se přesunuli do Dorudu v provincii Lorestán, kde jsme nalezli malebnou krajinou v zlaté podzimní barvě. Neviděli jsme z této provincie mnoho, ale i to stačilo, abychom ji zatoužili v budoucnu znovu navšívit. Pro mě znamenal Dorud konečnou a přesun na odlet z Teheránu. Simona ještě pokračovala do Urmie na severu, a Mashadu na východě.
Írán se nám rozhodně líbil a při své ohromné rozloze má pro každého zásobu parádních překvapení.
Na podrobnějším cestopisu pracuji:)