Indonésie 2001 – ostrov Flores
Flores je největším ostrovem Malých Sund (Nusa Tenggara). Za své jméno vděčí Portugalcům, kteří jej pojmenovali Cabo das Flores – Mys květin. Dříve byl obchodníkům z Jávy znám jako Kamenný ostrov.
Flores podléhal cizím vlivům z nejrůznějších stran. Po staletí jeho přístavy zajišťovaly obchodní spojení mezi ostrovy na východě, a tak se v průběhu 14.stol. dostal do sféry zájmu expanzivní hindu-javanské majapahitské říše. V 15.a 16.stol. zase začaly některé pobřežní komunity konvertovat k islámu v důsledku častých kontaktů s kořením obchodujícím moluckým ternatským sultanátem. A dále, v polovině 16.stol. u jeho břehů přistáli Portugalci a založili první katolické misie, z nichž se pro domorodce zcela nové náboženství začalo rychle šířit po celém ostrově a přilehlých oblastech. Roku 1664 se muslimští nájezdníci z jižního Celebesu zmocnili Ende, aby příliv katolicismu ukončili.
Následná imigrace tady dala vzniknout silné islámské komunitě. Holanďané převzali kontrolu nad územími ovládanými Portugalci v r. 1859 s podmínkou, že podpoří katolickou církev. Silou upevnili svou moc a od počátku 20.stol. začali katoličtí misionáři v nové vlně zaplavovat Flores a křesťanství na něm šíří dodnes.
Katolickou víru na Flores vyznává přes 1mil. obyvatel což je zhruba 90% celkového počtu. Církev si je ovšem vědoma toho, že mezi věřícími stále ještě přetrvávají tradiční víry a zvyky zahrnující nejrůznější rituály. Naštěstí nevyvíjí žádný systematický nátlak, aby tyto tradice vymýtila.
My, tedy má přítelkyně a já, jsme se vylodili v malém přístavu Labuhanbajo s nadějí, že směrem na východ budeme potkávat méně turistů a nalezneme více původní, činností člověka nenarušené přírody. S předsevzetím odkrýt alespoň nepatrnou část její krásy a zjistit nakolik Floresané zůstávají věrni tradicím, vydali jsme se bemem (místní doprava) do městečka Bajawa ve vnitrozemí. Vlastně jsme si nejdříve zajeli na nedaleký ostrov Rinca. Nechtěli jsme si nechat ujít příležitost zblízka si prohlédnout dnes již bájné komodské draky- totiž varany. A proč jsme tedy nejeli na Komodo? Odpověď je nasnadě: na Rince je méně turistů, více varanů a k tomu ještě opice, vodní buvoli, “štěkající” jeleni, orli, koně, divoká prasata, a jiná zvěř. Ráno jsme si přímo v přístavu, tam je to totiž nejlevnější, pronajali loď a nechali se po klidné hladině, zato místy mezi zrádnými mělčinami, dovézt k ostrovu. Po ostrově se kromě nás nepohyboval žádný jiný turista, průvodcovská kancelář, kde se kupují vstupenky zela prázdnotou stejně jako domek se suvenýry, pod dalším domkem pospávali komodští draci a nad nimi místní. Jednoho z nich jsme vzbudili – ne draka – domorodce, a ten zas vzbudil rančera.
Rančer se sice snažil vypátrat co nevíce zvířat, ale plašil je směrem od nás místo k nám, jinak byl docela fajn. Pravda, jedinou nebezpečnou buvolici na ostrově neodehnal a prchat jsme museli my přes potok. Buvolice tak v podstatě hájila klid velkého draka, kterého nám chtěl rančer ukázat. Paradoxní je, že ji drak možná jednou sežere. Ne vždy mu stačí hmyz, ptáci a divoká prasata. Když je hlad, uloví i jelena, nebo buvola. Bohužel jsme draky zastihli znavené vedrem a jen jedna menší vylekaná samička nám ukázala, jak umí běhat. Vypadala legračně, protože běžela po pěšině asi patnáct metrů před námi a ne a ne z ní uhnout. Vydržela to dobrých tři sta metrů a pak konečně zmizela v křovinách. Z fotek krvelačných varanů je nejtypičtější ta, na níž samec tráví siestu s hlavou opřenou o nohu. Já se jim vlastně ani nedivil; když není důvod, tak proč se namáhat, o vedru nemluvě.
Naši bratři námořníci byli muslimové a ten večer zrovna začínal ramadán. Měli radost, že jsme se vrátili jak jsme slíbili, neboť pospíchali domů, aby s ostatními pojedli. Nazpět kormidloval druhý z bratrů a nějak moc myslel na ramadán nebo na co, protože nejdřív málem najel na mělčinu a pak se po krátkém předhánění srazil s druhou lodí. Budiž mu přičteno k dobru, že jeho protějšek měl na srážce minimálně stejnou vinu, jakož i to, že se loď nepotopila a šťastně i s námi zakotvila v přístavu.
Mrzí mě jen jazyková bariéra. Rád bych si s bratry popovídal víc, neboť mi byli sympatičtí. Dostali svých zasloužených sto tisíc rupií (10USD) a rozloučili jsme se jako staří přátelé.
Na druhý den jsme se opět přesvědčili, o kolik je v Indonésii lepší cestovat lodí než bemem. Měl jsem pocit, nebo to tak doopravdy bylo, že se náš minibus na jeden a tentýž horský hřbet se řvoucím motorem několikrát vydrápal nahoru, a pak vždy se stejnou zvukovou kulisou doskákal dolů. Tak či onak jsme se na autobusovou stanici v Rutengu přiřítili kolem druhé hodiny odpolední, asi po sedmi hodinách “jízdy”. Dlouhou chvíli nám zpestřilo přesedání na jiný minibus. Most totiž nebyl ve stavu, aby jej minibus, bez rizika zřícení se do řeky, překonal. Každý si tedy vzal své pytle, zvířectvo, popřípadě jiná zavazadla, most překráčel po svých a na druhé straně trpělivě očekával příjezd dalšího minibusu.
Prvním příjemným překvapením v Rutengu bylo pestré, zbožím všeho druhu nabité tržiště s levným ovocem a vynikajícími smaženými banány v těstíčku; druhým pak nečekané množství více či méně anglicky hovořících lidí. Zásluhu na tom měla místní škola, která i na středoškolské úrovni nabízela obor turistický ruch, což jsme se dozvěděli od jejího náctiletého studenta.
Aby se neřeklo, došlo také na nepříjemné překvapení. Ať jsme se ptali kohokoli, každý nám tvrdil, že se ten den do Bajawy nedostaneme, jelikož tam už nic nejede. Shánění přestalo zjevně bavit i jedinou Evropanku s jejím indonéským přítelem, kteří s námi cestovali z Labuhanbaja. My už jsme ale měli časových ztrát plné zuby a nechtěli se jen tak vzdát. Štěstí stálo při nás, neboť se nám podařilo vytrhnout z letargie jednoho sympatického odevzdaně čekajícího mládence a toho napadlo jít se zeptat autobusového agenta, jestli náhodou nepojede jakýsi spoj v pět hodin do Ende. Náhodou jel. A nebyl to jakýsi spoj, ale dokonce snad pravidelná linka, světe div se. Jediným drobným nedostatkem byl fakt, že nás měli někdy před půlnocí vysadit kdesi na křižovatce 3km od Bajawy. Podle toho, jak se všichni tvářili, jsem nás už viděl, jak se potmě prodíráme pralesní pěšinou a za každým křovím na nás číhá dravá zvěř. Ve skutečnosti byla jako vždy nejhorší cesta minibusem. Na křižovatce číhávají maximálně mototaxikáři. My jsme si vystačili s vlastním pohonem. Mimo to nás doprovodil jeden z cestujících, který ten večer zřejmě překonal sám sebe, když se pěšky vydal s touris na tak dlouhou cestu.
Bajawa nás zaskočila hned několikrát. V Lonely Planet vychvalovaném hotýlku se mi dlouho nedařilo nikoho přimět k životu, a když se konečně z room service vypotácela napůl spící postava a zjistila co chci, zamumlala něco jako full, zanadávala v mateřštině a zmizela v pokoji.
V dalším hotýlku byli kupodivu vzhůru tři lidi, ale recepční nám připadal duchem nepřítomný, a páchnoucí špinavý pokoj zase dokazoval fyzickou absenci uklízeče. Ponurou atmosféru místa nevylepšil ani velký, do tmy svítící kříž na chodbě, kde kromě něj visely i obrázky ze života Ježíše Krista.
Solidní, ale na místní poměry předražené ubytování jsme si našli v největším hotýlku ve městě. Usínali jsme s příjemným pocitem, že se nám podařilo téměř nemožné – za den překonat necelých 250 kilometrů mezi Labuhanbajem a Bajawou. Kdyby vám místní tvrdili, že to nejde, nevěřte jim, oni to prostě berou jinak – čekají, a když nic nepřijede, cestu odloží na další den – žádný spěch a stres. Slunečné ráno v 1.100 m.n.m. nás nenechalo dlouho spát, a tak jsme zamířili rovnou k nejbližším tradičním vesnicím lidu Ngadu. Ačkoli musí být Bajawané na turisty zvyklí, stejně nás zvědavě okukovali a se smíchem na nás pokřikovali: “Halo mister, halo mis!” Šlapali jsme kolem nich po asfaltové cestě a rozdávajíc úsměvy odpovídali na pozdravy. V zatáčce za vrcholem kopce se mezi stromy objevila majestátní silueta Gunung (hora) Inerie (2.230m.n.m.). Překrásný zelenočervený kužel sopky nám pak, až na pár okamžiků, nemizel z dohledu.
Přiznejme si, že nás lidi západní civilizace – jak se sami označujeme – láká na cizích krajích něco exotického, výjimečného, něco co není k vidění nikde jinde. Bude to tím, že nám vlastní krásy zevšedněly a přehlížíme je, nebo i tím, že jsme již některé stačili zničit a teď nám chybí.
U lidu Ngadu se můžeme nechat fascinovat rituály, které jsou součástí původní animistické víry, od dvacátých let 20.století smíšené s křesťanstvím, stejně tak jako symboly, z nichž jsou nejvýraznější dvě zvláštní menší dřevěné stavby a kamenné monolity. Dřevěné stavby mají tvar zpola rozevřeného slunečníku respektive malého domku s jediným velkým obdélníkovým oknem. Nazývají se ngadu a baga. Symbolizují mužský a ženský princip, zatímco monolity mají vztah k mrtvým předkům. Více jsme se o tom všem měli dozvědět na druhý den. První ngadu na sebe nenechaly dlouho čekat. Stály před domkem, který měl sice klasickou střechu, ale z plechu. S plechovou střechou jsme se pak setkávali u většiny domků v prvních vesnicích. Domky byly porůznu roztroušeny, a tak jste mohli jen stěží rozpoznat, ve které vesnici se zrovna nacházíte. Pravděpodobně mezi Langou a Denou jsme se pozdravili s jednou babičkou, ona se zastavila, zadívala se na nás a zeptala se: “Dari mana asal saurada?” Nějak mi nedalo, abych se nepodíval do slovníčku v průvodci a kupodivu se mi podařilo otázku přeložit: “Odkud jste?”. “Czech Republic, Europe,” odpověděl jsem. Pokývala hlavou, jako že ví. Její jistota, že jí budeme rozumět byla skoro magická. Rozloučili jsme se, jako bychom se už dávno znali a bylo předem dáno, že se setkáme. Ve vesnici Langa jsme nalezli typický shluk tradičních domků do tvaru písmene U i ngadu a baga. Orientaci mezi vesnicemi neusnadňovaly ani jejich názvy: Bela, Dena, Bena aj. Odbočili jsme z asfaltky na udusanou cestu mezi domky. Z jednoho z nich vyřvávala muzika. Myslím, že to měla být známka blahobytu – čím hlasitější, tím je na tom majitel lépe. O nějakých 300 metrů dál s kopce potkáváme mezi bambusy vesničanky oblečené do tradičních sarong a s ústy červenými od žvýkání betelu. Betelový oříšek není jen narkotikem zpříjemňujícím den, ale především hraje stále ještě významnou sociální a kulturní roli v životě různých kmenů na územích Malých Sund, Timoru a Sumby. Mezi tyto kmeny tedy patří i Ngadu. Nakolik je pro tyto lidi betel důležitý, dokazuje fakt, že pokud dříve muž z jiného klanu odmítl nabídnutý betel přijmout, znamenalo toto odmítnutí vyhlášení války a ještě dnes to bývá považováno za urážku. Žvýkání betelu má také symbolizovat akt zrození. Někdo nám zas tvrdil, že si ženy s takto červenými ústy připadají krásnější a váženější. Osobně jsem betel neviděl v ústech muže nebo mladších dívek. Vysvětluji si to přetrvávajícím výsadním postavením žen a udržováním některých obyčejů týkajících se puberty.
Těsně před vstupem do vesnice Bela jsme potkali staršího muže s krátkou mačetou, která je tady nejrozšířenějším nástrojem k odsekávání bambusu a jeho dalšímu opracování. Trsy bambusů tu rostou skoro všude, kde je jen trochu vlhko. Mladé mají sytě zelenou barvu, starší se zabarvují do krémova, tak jak je známe my. Bambus najde využití od kuchyně po střechu. Indonésie bez bambusu by nebyla Indonésií, ztratila by něco ze své krásy a lidé by za bambus těžko hledali náhradu.
Prostorem mezi dvěma domky jsme vstoupili na půdu vesnice Bela. Vchody domků v tradičních vesnicích lidu Ngadu směřují vždy do centra prostranství. Nejinak tomu bylo i v této vesnici s prostranstvím elipsovitého tvaru na délku měřícím necelých sto metrů a širokým nějakých padesát. Okamžitě k nám přiběhly děti, zvědavě si nás prohlížely a ptaly se na jména. Na oplátku vyslovovaly svá jména: Sari, Emi, Rija, Johannes, Emiliana, a za výbuchů smíchu se mezi sebou škádlily přezdívkami. Vzhledem se lidé Ngadu, určitě víc než Asiatům, blíží tichomořským domorodcům, cejlonským Tamilům, nebo Maorům, ale i mezi nimi samotnými lze, stejně jako mezi námi, najít rozdíly. Obyčejně mají tmavou pleť, širší mírně zploštělý nos, vlnité až kudrnaté vlasy a poměrně štíhlou, středně vysokou postavu. Kluci si hráli spolu a pokud si děvčata zrovna také nehrála, starala o mladší děti. Všude kolem domků bujela zeleň a nedaleké hory a kopce si oblékly šat stejné barvy, zato v jiných odstínech. Širší paletou barev přilákaly naše oči ikaty sušící se na zápražích. K vidění byly modré, červené, žluté, černé i duhové, většinou s různými geometrickými vzory. Ikat je další součástí živé tradice na Malých Sundách. Převážně bavlněné látky se tkají ručně a barví se tím, co příroda nabízí. Když jsme pozorovali ženy při práci, nějak se mi vybavily některé naše horské vesnice, kde se, alespoň pro mě podobným způsobem, tkají látky ze lnu, nebo ovčí vlny.
Bude to znít hloupě a snad i naivně, ale vadami na kráse těchto vesnic pro mě bylo zavedení elektřiny a vybírání poplatku za vstup. S elektřinou jistojistě zanedlouho přijde i televize a s televizí konec většiny tradic. Nedělám si iluze. Vybírání poplatku je pro komunitu sice určitá podpora k udržování tradic, ale paradoxně je ničí, protože se tradicí stane právě poplatek. Tradice se postupně zredukují jen na svou vnější podobu a vnitřní smysl, řád a síla, to vše vymře. Někdo namítne, že by tradice stejně časem zanikla a takhle se zachová aspoň něco původního. Odvážím se oponovat. Tradice by měnila podobu navenek, ale uchovávala by si zdravé jádro, energii. Přiznejme si tedy, že poplatky vlastně nejsou ani tak pro domorodce, jako pro nás, abychom se ještě za několik let mohli podívat na zakonzervovanou vesnici. To mi připomnělo tradiční část vesnice Langa (nebo to již byla sousední vesnice), v níž sice mají domky plechové střechy, což určitě odrazuje část turistů, na druhou stranu se v ní nic nevybírá, a věřte mi, na energii je to znát.
Při návratu do Bajawy jsem se nechal zaskočit otázkou jedné domorodé ženy, která se mě nejdříve zeptala na jméno, a poté co jsem odpověděl, že jsem Tomas, vykřikla: “Akvina! Jsi katolík?” Těžko něco složitě vysvětlovat, když jsme neměli šanci domluvit se jinak, než rukama nohama. Volit mezi ano-ne se mi ale také nelíbilo. Pokřtěný jsem, ovšem bez vlastního přičinění, určitý vztah ke křesťanství mám, ale do kostela nechodím a za křesťana se nepovažuji. Co s tím? Muslimům také vadí víc takzvaný bezvěrec než křesťan. Odevzdaně jsem rozhodil rukama, jako že napůl tak a napůl tak, a čekal na kamení. Žena moji znakovou řeč zjevně nepochopila a svůj dotaz zopakovala. Já jsem vylepšil gestikulaci, ale s výsledkem si nejsem jist doteď. Ještě se na mě chvíli dívala a pak odešla směrem k vesnici. K rozohnění jí možná přispěl i betel, který žvýkala, nicméně jsem přesvědčen, že lidé Ngadu žijí katolicismem minimálně jako vírou animistickou. K posouzení, nakolik co kdy a jak převládá, by člověk mezi nimi musel nějaký čas žít.
V Bajawě jsme při hledání průvodce na další den narazili na spekulace o penězích připomínající nám domácí veksláky z předrevolučních časů. Nakonec jsme to znechuceni vzdali. Řízením osudu se nám do cesty připletl mladík, který se nabídl, že nás vezme autem po vesnicích a k horkým pramenům. Večer nás ještě pozval na arak (palmové víno), poznali jsme jeho další přátele, kterých se na kus řeči postupně zastavilo snad deset, a dohodli se na ráno s tím, že přispějeme na benzín.
Fery, tak se náš průvodce jmenoval, nás kupodivu přesně ve smluvenou hodinu očekával před hotelem. Minuli jsme Langu a Belu a pokračovali v poskakování po nerovné cestě. Gunung Inerie se ukazovala v plné kráse, bez mráčku. V jednom místě se už už zdálo, že neprojedem. Část asfaltu se odtrhla, sesula se ze stráně a na cestě zbylo jen hluboké bahno. Přebrodili jsme se. Ještě jednou jsme pak při klesání zastavili, ale tentokrát kvůli překrásnému pohledu do údolí, v němž se na vysokém ostrohu objevila vesnice Bena. Neubránil jsem se, abych ji díky poloze nepřirovnal k peruánskému Machu Picchu.
Další překvapení na nás čekalo těsně před vesnicí. Ona se totiž i při pohledu zblízka, do jisté míry, bájnému místu v Andách podobala. Není vystavěna na rovné platformě, ale je rozdělena kamennými zídkami na několik stupňovitě uspořádaných částí. Domky v Beně stojí ve dvou řadách proti sobě. Jak jsme se dozvěděli, jednotlivé stupně jsou od přízemního po nejvyšší obývány klany podle jejich důležitosti. Dříve zde existovaly tři třídy: královská, třída obyčejných lidí a otroci. O postavení klanu vypovídá i velikost kamenných megalitů před jeho domky. Funkce ani význam megalitů není dodnes dostatečně objasněn. Jde převážně o skupiny plochých, úzkých, nahoře zašpičatělých kamenů, měřících od desítek centimetrů až ke třem metrům. Jedny mají být zasvěceny významným předkům s nimiž jsou lidé Ngadu stále v kontaktu a to nejen prostřednictvím obětin (např. kukuřice), ale i při rituálech konaných před zásadními událostmi jako jsou svatby, pohřby, setba a sklizeň. Hlavní slavností roku je Reba, která začíná, společně se sklizní, převážně v průběhu ledna. Provázejí ji tance, zpěv a obětování buvolů. Druhé monolity se podobají našim náhrobním kamenům a pravděpodobně něčím takovým v podstatě jsou. K vidění byly však i typicky animistické hroby s trsy trávy, květinami a drobnými předměty, a v těsném sousedství čerstvé hroby katolické. Však také mají ve vesnici kapli a každou neděli se v ní scházejí. Od ostatních domků se na první pohled liší pouze křížem na střeše. Malý model domku na jiné střeše označuje rodinu vládnoucí té oné části vesnice. Lidé Ngadu mezi sebou používají vlastní jazyk, jenž je jedním z patnácti na ostrově Flores a přibližně jedním ze tří set známých v Indonésii. Je skoro neuvěřitelné, že jednotlivé skupiny těmito jazyky nemohou vzájemně komunikovat. Proto vznikla Bahasa Indonesia – indonéština. Znovu jsme obrátili pozornost k ngadu a baga. Fery vysvětloval symboliku ngadu coby mužského principu. Tvar zpola otevřenáho slunečníku má symbolizovat úkryt – tedy ochranu rodiny; na vrchní straně šíp a nástroj k žetí připomínají život předků, kteří zajišťovali obživu lovem a zemědělstvím. Baga představuje ženský princip a její tvar malého domku poukazuje na úlohu ženy – péči o zázemí, o obydlí. Mezi rytinami na stěnách lze rozpoznat např. slepici – dává vejce – zárodek života; kohouta – ranním kokrháním oznamuje příchod nového dne – symbolizuje úsvit, počátek; koně – ten má zásadní význam, protože na svém hřbetě přináší předky mezi živé.
Po několika schodech jsme z posledního stupně vystoupali na nejzažší bod vesnice. Výhled směrem k moři byl stejně skvělý, jako celkový pohled na Benu. Cestou k autu jsme se ještě pozdravili s několika domorodci a prohlédli si další ikaty.
Pokračovali jsme ještě do vesnice Wogo, kde nás jeden muž pozval do svého domku a zahrál nám na dvojpíšťalu. Vyfotil jsem si vesničany při práci na poli, v malebné krajině manga a banánů, a se vznešeně dýmající Gunung Ebulobo.
Malou výpravu za životem lidu Ngadu jsme zakončili úžasnou koupelí v horkých pramenech v Mangaruda. Teprve na zpáteční cestě do Bajawy jsme si začali plně uvědomovat, jak složitý svět vztahů, tradic i současných problémů a radostí se skrývá za jménem Ngadu. Jedna věc ale platí vždy a všude – peníze kazí lidi; kdo nic nemá, rozdělí se s vámi i o to poslední.
Kelimutu
Málokdo navštíví Flores bez toho, aby se nezastavil ve vesnici Moni. Vesnice přivyklá turismu sama o sobě příliš atraktivní není a přece v ní většina turistů stráví alespoň jednu noc. Proč? Důvodem jsou sopečná jezera Kelimutu nacházející se nějakých 13,5 kilometrů za vesnicí ve výšce 1.600 m.n.m. Jsou vychvalována knižními průvodci, turisty i Indonésany. Obdiv si nezískala jen svou polohou mezi dalšími sopkami a horami a s mořskými zálivy na dohled, ale především měnícím se zbarvení vody. Barva se sice nemění ze dne na den, ale rozdíl je značný. Jestliže na vybledlých plakátech z přelomu šedesátých a sedmdesátých let můžeme rozpoznat barvu modravou, zelenou a barvu bílé kávy, na konci tisíciletí to už byla modrá, hnědá a černá. A jaká byla jezera při naší návštěvě? O tom až nakonec. Nejdřív několik momentů, které pohledu na krátery předcházely.
Cestování bemem (místní dopravou) po Flores není věcí nikterak příjemnou ani jednoduchou. V Bajawě, z níž jsme chtěli do Moni dojet, velký výběr spojů není. Noční jízdy sice nejsou žádný med, ale šetří čas a peníze. Vybrali jsme si tedy autobus, který nás před několika dny vysadil nad Bajawou na své trase do Ende. Naše volba měla ten háček, že se čas, kdy měl autobus projíždět, nedal přesně odhadnout. Nedala se vyloučit ani možnost, že by autobus vůbec nepřijel. Také nemusel přijet vůbec. Na křižovatku, kde autobus obyčejně staví, jsme donesli své batohy kolem deváté a dali mu respektive sobě šanci do půlnoci. Seděli jsme tedy na zápraží nějakého domku a pozorovali netopýry, jak loví můry okolo lamp. Pár místních chlapíků tu čekalo na motorkách na zákazníky, druzí prý na příbuzné. Pak na křižovatce zastavilo auto a nejméně pět lidí se nás jalo přesvědčovat, za jak výhodnou cenu nás do Ende svezou. Měli jsme své zkušenosti, mimochodem i Indonésané nám radili, abychom tu nikomu nevěřili, a proto jsme jen krátce smlouvali, abychom nabídku nakonec zdvořile odmítli. Pravda, oproti varování v Čechách a dramatizování situace v médiích se nám vlastně nic zlého nepřihodilo. Jen nám vadilo neustálé lhaní, vymýšlení nejrůznějších historek a snahy ošidit nás, kde dalo. Mohlo se tedy snadno stát, že by nás pod nějakou záminkou vyložili neznámo kde a těžko bychom hledali spojení dál. V podezření nás utvrdil i jeden chlapíků, který tvrdil, že solar finish (nafta došla) a že autobus nepřijede.
Něco po desáté jsme už v onom autobusu, který neměl přijet, seděli. Dokonce i pohodlně, jelikož sedadla byla nějakým nedopatřením obsazena tak z osmdesáti procent namísto obvyklých stopadesáti. Během cesty se, kromě populárního vezení se styl “opičák”, nezbytného zastavení ke chlazení brzd a zbytečné hádky o cenu lístků, nic zvláštního nestalo. Stylem “opičák” míním způsob jízdy na autobusu, při kterém cestující leze po střeše, visí z konstrukce na zádi nebo ze dveří, často při tom kouří hřebíčkovou cigaretu a baví se s ostatními zavěšenci. Cigaretový kouř se nezřídka vznáší i v útrobách autobusu. Co se hádky týče, zaskočili jsme jednoho ze dvou výběrčích jízdného, když jsme požadovanou částku odmítli zaplatit. Po nějaké době se dá jízdné jakžtakž odhadnout. Nakonec jsme se ke spokojenosti všech dohodli na nižší ceně. Byl jsem tomu rád, protože atmosféra chvílemi houstla a jak jsme se posléze dozvěděli, druhý výběrčí vášnivě holdoval kickboxu.
Čtvrtá hodina ranní v městečku Ende těžko vejde do historie. Opírali jsme se pololeže o batohy na spoře osvětlené ulici a odevzdaně čekali na příjezd minibusu do Moni, který měl podle “zaručené” informace vyjíždět v sedm. O hodinu a půl později na nás pokřikuje starší muž: “Moni, Moni?!” Jdu se podívat za roh a on tam opravdu stojí minibus. První lidé se už nasoukali dovnitř, a tak neleníme a následujeme je. Cesta se nijak zvlášť neliší od předchozích. Vystupujeme ve vesničce, na níž je ihned patrný zájem turistů o toto místo – několik bambusových restaurací a bungalovy…
Sopečná jezera Kelimutu se nacházejí zhruba ve výšce 1.600 m.n.m. Jde o raritu, kvůli níž se v nedaleké vesnici Moni ubytuje nejeden cestovatel, který na ostrov Flores zavítá. K vytouženému cíli pak vyráží časně ráno, aby nepropásl okamžik, kdy se první sluneční paprsky dotknou vodní hladiny a rozzáří každé ze tří jezer jinou barvou. Dosud zůstává tajemstvím, díky čemu jezera své barvy v průběhu let mění. Naposledy, tedy při naší návštěvě, se zaskvěla v tyrkysové, hnědočervené a černé. Pokud by chtěl někdo vidět všechna pohromadě, musí si zaplatit vrtulník, jinak se musí spokojit s pohledem na dvě z nich a ke třetímu pár metrů popojít. Na cestě zpět do vesnice je možné vidět nejrůznější palmy, mezi nimiž samozřejmě nechybí ani banánovníky. V tropické vegetaci žijí tisíce druhů hmyzu, poletují tam pestrobarevní motýli a velcí pavouci spřádají sítě