Po zkušenostech s Kostarikou a Hondurasem v r. 2005 padlo rozhodnutí prozkoumat další končiny Střední Ameriky.
Našlapaný itinerář pro první týden v Guatemale jsme kupodivu bez problémů dodrželi a odměnou za to jsme se na dotek přiblížili žhnoucí lávě na sopce Pacaya, vstřebávali jedinečnou atmosféru posvátných míst Mayů – jezera Atitlánu obklopeného sopkami a v mlžném oparu zahalené laguny Chicabal, navíc ukryté v jícnu sopky. V Západní vysočině jsme vystoupali na nejvyšší horu Střední Ameriky, Tajumulco 4220m, v městečku Chichicastenango jsme byli svědky neobvyklé maysko-křesťanské mše a také jsme navštívili místní tržiště proslavené především tkanými látkami s nádhernými barvami a vzory.
Dalším místem naší cesty byl Tikal ležící blízko hranice s Mexikem. Jedno z nejslavnějších mayských měst dodnes ohromuje svou rozlohou a pyramidami s mnoha nerozluštěnými záhadami. Jelikož se komplex nalézá v pralese, je domovem mnoha zvířat a pokud má člověk štěstí, může narazit třeba i na jaguára. To se nám sice nepovedlo, ale opice, tukani, nosálové a mnoho dalších úžasných zvířat nám tam neustále dělalo společnost.
Do Belize je to z Tikalu co by kamenem dohodil, a tak nás cesta zavedla do této zapomenuté země palem a oceánu plného pokladů. Hned za hranicemi se nachází Xunantunich, další ze zajímavých mayských měst, přitom tolik neokupované davy turistů, jako nesrovnatelně větší Tikal.
Po krátkém výletu za historií následoval přesun na útesový ostrůvek Tobacco Caye, který leží v ose druhého největšího korálového útesu na světě táhnoucího se od mexického Yucatanu až k pobřeží Hondurasu. Strávili jsme tam nezapomenutelné dny šnorchlováním mezi barracudami, rejnoky, hejny kranasů a dalšími skvosty místní přírody. Tento kousek ráje, taktak vyčnívající nad mořskou hladinu, mi zůstane hodně blízký i díky několika úžasným Kreolům, kteří jej obývají do období hurikánů. Sdílet na vesmír a člověka tak podobné názory s někým neznámým, rozdílného věku a kultury, bylo alespoň pro mě jedním z nejhlubších zážitků a také jistým potvrzením i obohacením mých myšlenek.
Jen velmi neradi jsme se loučili a odjížděli směr Guatemala City, odkud nás čekal přelet do kostarického San José. Z něj hned na druhý den následoval přesun k NP Santa Elena a Monteverde, do nichž jsem se rád po 3letech vrátil. Další z pokladů, a to jeden z nejcennějších mayských se nám ukázal sám v podobě posvátného ptáka Quetzala s peřím zářícím barvami. Kromě něj jsme mohli opět obdivovat staleté stromy mlžného pralesa s opicemi, ještěrkami, motýly, supy, tukany a dalšími obyvateli.
Cesta autobusem ze severu na jih Costa Ricy je zdlouhavá a úmorná (zvlášť když ji chcete podniknout během jediného dne jako my). Mění se během ní nejen podnebí, ale bohužel i kvalita silnic. Všechny strasti jsou zapomenuty při přesunu člunem do Bahía Drake na pacifickém pobřeží. Šnorchlování s průvodcem v mořském národním parku určitě můžu zařadit mezi mé top zážitky pod vodou. Nádherné korály a korálové rybky, můj první žralok bělocípý na pár metrů (zdokumentovaný:)), trňucha, proplouvání hejnem kranasů, co dodat…
A téměř na konec cesty moje láska, NP Corcovado. Abychom si zasloužili pobyt v jeho srdci, museli jsme se trochu vyšťavit při bahnění nebo brodění říček se zátěží v batozích, ještě k tomu s nastraženýma ušima a očima na stopkách snažícíma se rozpoznat v zeleni skryté zvíře, případně se jen tak se kochajícíma tou krásou. I takový je cca 25km dlouhý trek z místa nedaleko La Palmy do rančerské stanice Siréna. Časy se mění a bez předchozí rezervace vás už na trek nepustí. Já to sice ještě ukecal (ne uplatil!), ale příště bych neriskoval. Atmosféra pralesa je tu jedinečná, navíc nedaleké pacifické pobřeží a řeky do něj ústící vám dávají šanci zahlédnout krokodýly, mořské ptáky, kraby, dravce, ale i hady, lenochody, tapíry a mnoho a mnoho a mnoho dalších zvířat na každém kroku. Jedním z nejpůsobivějších zážitků byl pohled na velké žraloky býčí lovící za setmění přímo u břehu (žádnou pobřežní hlídku v slušivých plavkách tam nemají, tak je lepši si to s koupáním rozmyslet:)).
Dva dny a tři noci v pralese pulzujícím životem v každém okamžiku je opravdu ozdravnou koupelí pro duši.
Následovalo těžké loučení a trek střídavě po pobřeží a pralesem do stanice La Leona, kde jsme si užili pravou tropickou průtrž mračen a poté už přesun přes zapadákov jménem Carate do Puerto Jiménez a San José.
Při své druhé návštěvě oblasti jsem musel odlišit líbivou ekologickou politiku Costa Ricy od skutečného stavu, což ve většině případů znamená, že tam zisk vítězí nad potřebami přírody, ač se třeba jedná o “ekologické projekty“. Podobný názor má i můj dobrý kostarický přítel. Guatemala i Belize, s ekoturistikou kdesi na startovní čáře, ve mně zanechaly lepší pocit z nedotčené přírody. Obávám se, že především zásluhou nerozvinutého turistického ruchu – zkrátka, v těchto zemích se ještě nijak viditelně nepřizpůsobili potřebám rozmazlených turistů…
Fotovýbava:
Canon eos33 + EF 28-80: 3,5-5,6 a EF 75-300 4,0-5,6mm. Filmy: Fuji Provia400, 100, Velvia50. Na prales bohužel stále nevhodné vybavení, na ostatní místa škoda, že nebylo lepší a neuměl jsem lépe fotit.