Respect festival 2013 – sobota 15.6.
Příjemný vánek vystřídala bouře
Nesnadný úkol zahájit dvoudenní oslavy šestnáctého ročníku festivalu world music připadl seskupení MLM vzniklému fúzí projektu Michaela Delii a Martina Alacamy MA s bývalou členkou kapely Deep Sweden, Lucy Fillery Murphy. Členy MLM spojuje i jejich hudební inspirace a tvorba v České republice. Příjemné zvuky plíškového drnkátka s velkou membránou (africké mbiry) v rukách Michaela dynamicky doplňovalo Luciino violoncello a kytara Martina. Základní, přesto ještě nenápadný tón ethno music začal pronikat na travnatou plochu před pódiem, která se pomalu plnila přicházejícími návštěvníky festivalu. Nikdo netušil, že hned vzápětí vystoupí jeden z nejvýraznějších umělců celého víkendu. Íránec Mohammad Reza Mortazavi, tichý nenápadný génius s hlasitými bubny a prsty rychlými jak zobák datla. Na buben se začal učit v šesti letech, v devíti už neměl učitele a coby teenager vyhrával prestižní ceny v domácích kláních. Bylo jasné, že takový talent nezústane skrytý světu. Dnes již jedenáctým rokem žije v Německu poblíž Berlína, odkud vyjíždí na turné a sebou si vozí fonendoskop, protože to hlavní, z čeho se rodí jeho fantastické a jedinečné rytmy, je tep srdce. Jinak, na dlaních Rezy byste těžko hledali místo, kterým nehraje. Od nehtů, přes rozličně složené články prstů po dlaně buší nebo se jemně dotýká membrán i dřevěného těla starobylého perského bubnu daf, případně zcela odlišného tonbaku. Vytváří zvuky, co připomínají bublání potoka, jiné se zas blíží elektronickým beatům svižného techna. To vše bez syntezátoru a podobných hraček! Kdybyste ho neviděli, měli byste zato, že hraje buď dj na několik gramofonů nebo přinejmenším tři bubeníci. Reza byl hypnotizující, strhující, těžko napodobitelný.
Egalité – Rovnoprávnost
Následovala umělkyně z Alžíru, Hasna El Becharia, proslavená tím, že porušušila domorodé tabu a hraje na basovou loutnu guimbri, určenou jen mužům pro čarodějné obřady Gnawa. Zpěvačku Souad, ani posluchače sice do trasu nepřivedla, ale rytmické opakování melodií dávalo tušit skrytý potenciál. Oproti Mortazavimu oblečenému černobíle, zářila alžírská skupina zlatem a pestrými barvami, jak se na černý kontinent sluší a patří. Hasna několikrát připomněla jednu z hlavních věcí s hudbou pevně spjatých, totiž důraz na svobodu a rovnoprávnost žen, zejména v islámských zemích. Prý ani vlastní otec neuznával její hru na nástroj, který nejen podle něj patří mužům…
Tvrdohlavost jako cesta za snem
Odlehčení přinesl na pódium svým provokativním a kontroverzním vystoupením český umělec Petr Nikl (bývalý člen výtvarné skupiny Tvrdohlaví), doprovázený Michaelem Deliou. Předvedl několik převleků a kromě hry na loutnu vyluzoval zvuky vším možným, včetně gumových hraček. Posluchači se k jeho způsobu vyjádření stavěli zpočátku rozpačitě, ale nakonec ocenili jak jeho hudební um, tak i dadaismus – například při jeho zápolení s dlouhým rybářským prutem. Sluší se připomenout, že Petr Nikl byl jedním z umělců, kteří na festival dovezli vlastní instalace. Salao a Jaco Abel Flamenco Electronico přijeli do Prahy prezentovat své zvláštní pojetí flamenca. Jaco si postavil hlavu, že ho bude hrát na elektrickou kytaru. Ten, kdo hraje na kytaru, asi tuší, jaká úskalí je nutno překonat… Ostatní si mohli minimálně poslechnout flamenco ve zcela odlišném světle. Zpěvák Salao se postaral o skvostný hlasový přednes a ideálně doplňoval skupinu. Na závěr ještě Abel Flamenco Electronico po právu ocenili festivalovou atmosféru a často aplaudující obecenstvo.
Be happy!
Poté se na pódiu zjevil se zvukovými syntezátory a kytarou projekt Zea, představovaný jediným mužem, Holanďanem Arnoldem de Boerem. Duše punkera ze skupiny The Ex mu zůstala ve vtipných a trefných textech protestsongu. V očekávání skoroindustrálního nářezu mě překvapil melodickými, rytmickými skladbami, kterými dokázal roztancovat slušný počet tropickým vedrem zmámených posluchačů. Spolu s Kingem Ayisobou, jehož ghanskou skupinu podporuje, dále de Boer zabodoval přednesem Bourgeois Blues, jež je verzí staré Leadbellyho písně. King Ayisoba se skupinou svým způsobem navázal na Zea a předváděl, o čem je populární ghanský styl hiplife. Samozřejmě nevynechal ani svůj velký hit o záletném otci “I Want to See You My Father“, kterým se dostal na vrchol ghanské hitparády. Naléhavé skladby jako tato, střídaly odlehčenější. Pozornost publika si získával zejména svým divokým vzhledem a mistrovsky zvládnutou hrou na domorodé dvoustrunné kologo. Při skandování výzev jako “Don´t forget your friend!“ nebo “Be happy!“ nenechával nikoho na pochybách o svém vztahu k rastafariánství. Pozvání de Boera k další společné skladbě ke konci vystoupení bylo tak symbolickým zakončením prvního dne festivalu.
Perský klenot na závěr
Sobotní festivalový den ale úplně neskončil. K nadšení většiny obecenstva vystoupil na pódium Mohammad Reza Mortazavi s pozváním na afterparty do café V lese. Asi nemusím příliš zdůrazňovat, že kdo se tam vydal a počkal si do půlnoci, nelitoval času ani cesty. O tom, co Reza dokáže jsem se už zmínil, tedy jen dodám: „Byl to fascinující výlet do světa neznámých rytmů a okouzlení uměním, jehož metě se málokdo přiblíží.“ Skromný Reza přizval na afterparty i další osazenstvo café s tím, aby si více než dvouhodinový koncert přišlo zdarma užít. Lepší zakončení prvního dne a zároveň lepší začátek druhého dne festivalu si lze jen těžko představit…