S kamarádem Alešem jsme se vypravili za poznávaním dalších “mayských” území do Mexika a Belize. Vzhledem k omezenému času i rozpočtu padl poprvé při zámořské výpravě minimální limit pobytu z jednoho měsíce na tři týdny. To je podle mě doba, za kterou se dá poznat pár míst, ale člověk plně nevstřebá jejich atmosféru, ledaže by navštívil maximálně dvě. Jenže já si chtěl doplnit pár vytipovaných míst a Aleš chtěl i do Guatemaly kvůli Tikalu. Přiletěli jsme do Cancúnu a pokračovali přes mayské Cobá a další místa na Yucatánu směrem na jih. Nemohl jsem vynechat Felipe Carillo Puerto, můj oblíbený zapadákov, kde není skoro nic, kromě nepopsatelné, úžasně klidné atmosféry. Oblast má mít šamanskou historii, třeba z ní něco přeci jen přetrvalo do dnešní doby. Hranice do Belize jsme překročili z Chetúmalu do Corozalu skvělými chicken busy. Při volbě mayských památek jsme měli šťastnou ruku. Parádní a ne příliš turisticky exponovaný Ek Balam na úvod, kterému jsme věnovali velkou část dne, kdy pyramidy a další stavby spolu s modrou oblohou a bílými beránky vytvářely fantastickou podívanou, umocněnou faktem, že na rozdíl od mnoha jiných míst (od r.2018 platí zákaz i pro Cobá) šlo vylézt na vrcholy pyramid po hlavních schodištích (např. v Tikalu již postavili dřevěná schodiště z boku, protože z původních schodišť jim padalo příliš mnoho turistů). A ještě jeden highlight na závěr. Po pěšině v řídkém křovitém porostu jsme došli až k cenotu, který byl na rozdíl od jeskynní varianty s tyrkysovou průzračnou barvou temný, s trochou spadaného listí na hladině. Při pomyšlení, co všechno asi zažil, kolik různých obětí, jejichž kostry možná ještě leží na dně, v něm skončilo, jsem se do jeho temné vody nořil se smíšenými pocity. Z kruhových stěn porostlých vegetací spouštějí x metrů dolů k hladině své silné kořeny stromy a jen podtrhují jedinečnost místa. Naší další zastávkou byl Croocked tree, rezervace kolem velké laguny, kde se vyskytuje množství vodních ptáků, z nichž je asi nejvzácnější velký čáp jabiru. Z nedalekého Orange Walk jsme se dostali člunem po řece do Lamanai, významného mayského města. Podle průvodce nebyli mayští stavitelé měst o mnoho ekologičtější než dnešní. Vykáceli prý velký kus pralesa a z města vybudovali na náspech “betonové” silnice. Lamanai přitahuje i svou polohou na břehu řeky. V ní můžete vidět i čtyřmetrové krokodýly. My narazili jen na mládě, matka se někam zatoulala. Po relaxu v malém letovisku Placencia plného karibské pohody a nespěchání jsme se vydali do jaguáří rezervace Cockscumb Sanctuary, která se může pochlubit nejvíce jedinci tohoto Mayi uctívaného živočišného druhu na kilometr čtverečný. Ale jak se tam říká: „je mnohem pravděpodobnější, že jaguár uvidí vás, nežli naopak…”. V návštěvní knize jsme našli několik dní starý zápis, jak někdo zahlédl jaguára přímo na cestě. My to štěstí bohužel neměli, ovšem dostalo se nám cti ocitnout se tváří v tvář tvorovi, který je pro člověka mnohem nebezpečnější a má na svědomí nesrovnatelně více životů (a není to komár:) ). Česky křovinář ametystový, místně barba amarilla nebo fer de lance a latinsky bothrop asper je postrachem středoamerických pralesů. Nebojí se, útočí i bezdůvodně, dokonale splývá s prostředím, na jedovatého hada je velký, dlouhý ke třem metrům, myslím, že i více a jeho jed, kterého má přiměřeně velikosti je velmi účinný. Tedy až na své čtvrté cestě do Střední Ameriky jsem uviděl tvora, kvůli němuž jsem vždycky nepřetržitě očima skenoval okolí, kudy jsem chodil. I náš průvodce nočním pralesem měl nahnáno a chtěl ho obejít co největším obloukem. Větev hozená do jeho blízkosti s ním ani nepohnula, jakoby si byl vědom své převahy. V rezervaci jsme byli de facto sami. Tak jsme usinali na jednom z vrcholků s výhledem na západ slunce nad rozsáhlým pralesem a ráno jsme se zas odměnili koupelí ve dvou nádherných vodopádech. Zvířat můžete v Cockscumbu potkat opravdu hodně, proto jen doufám, že si svoji výjimečnost zachová ještě dlouho. Poslední zastavení před odletem jsme udělali na severu Yucatánu, na ostrově Holbox. Mělčiny okupují hejna třiceticentimetrových žraloků čekajících na zbytky úlovků místních rybářů, podobně jako fregatky, pelikáni a další konzumenti ryb. Turisté a potápěči tam ovšem jezdí kvůli největším žralokům, žralokům velrybím. My se trefili do období sice bez turistů, ale i bez žraloků. Snad tedy někdy příště, cesta to byla i přes zkrácený pobyt parádní.
Poděkování Alešovi Miláčkovi za podporu a pohodu!
Fotografováno: Canon EOS 40D + 17-35mm a 70-200mm (detaily o technice najdete v záložce “Pár slov o mně”). Stále ještě jsem si na svůj první digitál zvykal a sem tam ujelo nastavení apod., proto k výsledku, jaký bych si přál bylo ještě daleko. Navíc, na 40D jsem kvůli zrnu nerad nastavoval ISO nad 400 (výjimečně 640 a 1000) a i blýskání výhradně vestavěným bleskem bylo sporadické. Proto temnější místa nebo větší světelné kontrasty nebyly exponovány ideálně. Zrovna na křovináře jsem v úplné tmě musel z cca 5m použít blesk, zatímco v jeskynním cenotu to kvůli velikosti prostoru nemělo smysl.