Další garifunský hudebník zahrál v Praze – Aurelio Martinéz
Po loňském vystoupení klenotu garifunské kultury, belizských Garifuna Collective, jsme dostali od pořádající agentury Rachot production pozvání na další koncert garifunského seskupení, tentokrát z Hondurasu. Název Aurelio pochází od jména jeho vůdčí osobnosti, nadaného hudebníka, šiřitele pozitivních vibrací a kongresmana, Aurelia Martinéze. Jestli se vystoupení vydařilo a nakolik snese Aurelio srovnání s Garifuna Collective, jsme se kromě jiných postřehů snažili popsat v následující reportáži.
O něm…
Aurelio Martinéz pochází z malé vísky Plaplaya na karibském pobřeží Hondurasu a patří k jedné z posledních generací vychovaných v garifunské tradici. Vyrůstal v rodině plné hudebníků, a tak se tomuto umění začal věnovat velmi brzy. Největší inspirací mu byla matka, která zpívala a skládala si písně. Některé z nich později převzal do svého repertoáru. Už jako chlapec byl zván k nejposvátnějším rituálům, na něž mají povolený přístup obvykle jen dospělí.
Aurelio je zajímavou osobností i po jiných stránkách, než té hudební. Stal se, jako první černoch v historii Hondurasu, kongresmanem Národního parlamentu, kde zastupuje desetiprocentní minoritu Garifunů jako President výboru pro etnika. Nicméně, politická témata v diskuzích nevyhledává, nenávidí korupci. Jak nám řekl, radši se věnuje hudbě, zachování garifunské tradice a šíření poselství o svobodě a rovnoprávnosti lidí na celém světě. Jeho přítelem a mentorem byl všemi Garifuny uctívaný Andy Palacio. Další ikonou world music, s níž se na čas zkřížila Aureliova cesta, je Youssou N´Dour. Díky finálové účasti v hudební soutěži se tak mohl se svým hudebním i politickým vzorem vydat z Afriky, dávné domoviny Garifunů, na roční světové turné. Ivan Duran, producent Garifuna Collective, má prsty v dokumentu “De Plaplaya a Dakar“ popisujícího nejen cestu Aurelia z rodné vesnice do senegalského Dakaru za N´Dourem, ale především cestu hudbě a tradicím oddaného člověka za vlastními kořeny.
S ostatními členy seskupení v současnosti tvoří v La Ceibě na karibském pobřeží Hondurasu, kam odešel od rodiny ve čtrnácti letech.
Honduraský kongresman roztleskal JazzDock…garifunskou hudbou
Hudba Aurelia Martinéze je věrná garifunské tradici, jsou v ní zastoupeny všechny typické nástroje: doprovodná kytara, sólová kytara proplétající hlavní melodii všudypřítomnými sólovými prvky a spojkami, basová kytara a samozřejmě bubny prima a segunda. Je nutné poznamenat, že na tomto vystoupení hrála jen polovina ansámblu a buben segunda obstaral hráč na primu pomocí kopáku. To však hudební zážitek nijak nepokazilo. Aureliův zpěv byl příjemný, čistý a chvílemi jsme měli pocit, že až flamencového zabarvení. Texty písní vycházejí ze sociálních témat, ale často jsou i abstraktní.
Z rejstříku skladeb, které hudebníci na tomto koncertu nabídli, bychom měli určitě zmínit skladbu Yalifu, což je garifunský výraz pro pelikána. Aurelio chce touto písní vyjádřit lehkost a volnost pelikána, který nepotřebuje žádná víza ani povolení, aby se dostal přes hranice jakéhokoli státu. Migrace obyvatel patří po generace k hlavním problematikám Latinské Ameriky a osobní zkušenost s ní má i Martinéz. Proto píseň věnoval hlavně dětem, a nejen z rodné Plaplaye. Rukama napodoboval mávání křídel a k tomuto symbolickému gestu svobody vyzval i publikum, jež se bez váhání přidalo.
Dále to byla určitě píseň Lándini, ze stejnojmenného zbrusu nového alba, do níž Aurelio, jako i do několika dalších písní, zapojoval publikum, ať už tleskáním, nebo zpěvem melodické části refrénu.
Od úvodní skladby byl zřejmý rozdíl v pojetí oproti Garifuna Collective. Značnou měrou ho ovlivnil poloviční počet členů ansámblu a tím pádem i perkusí. Zatímco Garifuna Collective, pracující s hutným pestrým zvukem a vibracemi, působí hypnoticky, Aurelio byl v jednotlivých skladbách přímější a přecházel od afrického vlivu ke karibskému nebo k latinu, někdy v rockovém (garifunském punta rock), jindy jazzovém stylu.
Závěrem
Krátké ohlédnutí za vystoupením Aurelia Martinéze můžeme určitě zakončit tak, že se nám koncert líbil. Přes citelné a již zmiňované oslabení prokázal, že i toto méně slavné garifunské seskupení je životaschopné, daří se mu využívat charismatu lídra, a také skvělého sólujícího kytaristu. Ten se v závěru dokonce nechal vyprovokovat tancujícím Aureliem a povzbuzován nadšenými posluchači rozhýbal i on své mohutné tělo do karibského vlnění a sklidil za to zasloužený potlesk. I když především na začátku koncertu zaznělo několik zádumčivých skladeb, celkový dojem byl svěží a plný karibské pohody. Atmosféra byla pulzující, posluchači se nechali vtáhnout do dění a Aurelio musel přidávat. Jako několikrát během vystoupení i na závěr ocenil spolupráci se spontánním publikem.
Poněkud industriální prostředí JazzDocku sice měnilo karibskou párty trochu po svém, ale i tak je nutno produkci za výběr místa pochválit. Kapacitu v jinak sympatickém interiéru se podařilo naplnit stejně příjemně jako záměr připravit posluchačům neobyčejný zážitek nejen na páteční večer.
Zkrátka a dobře, kdo jste nebyl loni na Garifuna Collective, ani letos na Aurelio Martinézovi, další Garifuny už určitě nepropásněte!
17.10. 2014 Jazz Dock, Praha