Moje první cesta do Mexika!
Yucatán je sice jen jeho menší částí, ale co. Historie má habaděj a ani příroda nezaostává. Jen musím připustit, že jde spíše o ostrůvky v pustině porostlé křovisky a kaktusy. Na tohle dobrodružství jsem se vážně těšil a moc nevěděl, co od něho můžu čekat. Mexiko bylo díky Cancúnu místem příletu i odletu a mezitím na mě a mého spolucestovatele z cestovatelského webu Vlastíka ještě čekaly přejezdy do Guatemaly a Belize.
Už samotné přistání v Cancúnu při západu slunce bylo okouzlující. Město má pouze novodobou historii, jelikož bylo vládou založeno až v roce 1970, aby přilákalo více turistů. Ano, nepřepsal jsem se, opravdu v druhé polovině dvacátého století. Záměr se vládě více než zdařil, vlastních obyvatel bude mít Cancún brzy milión a turistů nepočítaně. Proto nás pud sebezáchovy přemístil autobusem do Valladolidu, příjemného města zhruba na půli cesty do Meridy. Trefili jsme pěkné ubytování a pomalu se začali dostávat do té správné mexické pohody. Náš první výlet vedl k cenotu Xkeken. Přestože vstávání není naše silná disciplína, došli jsme k němu ještě před turisty, kteří nejspíš ještě snídali v hotelech. Za odměnu jsme měli pohádkové podzemní krápníkové jezírko jen pro sebe, takže jsme na sebe koukli a jeden po druhém jsme si v něm na Adama zaplavali. Když si vzpomenu na prohlídky v krasech u nás, jak jdete jako husy na procházku…, bylo to zkrátka o něčem jiném. V křovinách a na stromech kolem cenotu poletovalo mnoho zajímavých ptáků a jedním z nejkrásnějších byl Turquoise-browed Motmot s dlouhými ocasními pery a krásným zářivým zbarvením. Při pohledu na jeho české jméno Momot skořicovobřichý mě napadá, proč máme pro tato zvířata potřebu vymýšlet české názvy. Trochu mi to zavání obrozeneckými pokusy nazývat piáno klapkobřinkostrojem. Podle mého laického názoru dokonale stačí místní název (těch stejně bývá několik), pak anglický často použivaný laiky i odborníky a vědecký latinský název. Proč přidávat další, často nesrozumitelný a zavádějící mi hlava nebere. Když zapátráte na netu, zjistíte, že prvním škůdcem byl opravdu obrozenec, J.S. Presl, jenž bohužel inspiroval následovníky a dnes díky němu máme i názvoslovnou komisi, která se ze zmatků pokouší udělat menší zmatky.
Podívali jsme se ještě do jednoho cenotu, do něhož strom spustil dírou ve stropu mohutné kořeny až na mnoho metrů hluboké dno a umocňoval tak pocity ze sestupu do mayského podsvětí. Někdo si tu přesto užíval ranní koupel, jako my před chvílí ve Xkekenu.
Valladolid nám také posloužil coby výchozí bod pro návštěvu slavného Chichen Itzá. To bylo v roce 2007 naneštěstí zvoleno za jeden ze sedmi novodobých divů světa, a tak se do něho hrnou i turisté, kteří by o jeho existenci normálně ani nevěděli. Davy nakonec nebyly až tak hrozivé, jen se organizátorům nepovedl nápad povolit prodej suvenýrů přímo v areálu. Kromě toho, že o ně nebyl valný zájem, některá místa připomínala spíše tržnici, než archeologické naleziště pod záštitou UNESCO. Přese všechno má Chichen Itzá velké kouzlo a architektonické skvosty s všudypřítomnou symbolikou, které vévodí Quetzalcoatl (Opeřený had) a Chak (bůh deště) jednoznačně patří k pokladům Yucatánu. I pro tehdejší Maye veledůležitá “míčovna“ je tu až několikanásobně větší než na jiných nalezištích, což význam Chichen Itzá jen potvrzuje. Načasování naší návštěvy nebylo náhodné. Jarní rovnodennost byla a stále je pro mnoho národů dnem rituálů. Vlastně napsat u Mayů či jejich předchůdců dnem je velká nepřesnost vzhledem k tomu, že patřili ke špičce ve světové astronomii a vědci si dodnes s mnoha jejich výpočty a vynálezy lámou hlavu. Jestli vám Caracol připomíná planetárium, máte dobrý postřeh. Caracol byl pokročilou observatoří a planetárium z jeho principů vychází. My zas vycházeli z předpokladu, že na den rovnodennosti bude Chichen praskat ve švech, a proto jsme se dostavili den předem (19.3.). Největším objektem zájmu se v den “D“ stává Quetzalcoatlova (Kukulkánova) pyramida. Sluneční paprsky dopadající přes hranu pyramidy na schodiště s hadími hlavami dotvářejí prostřednictvím stínů tělo hada a tím ho “oživují“.
V celém areálu se vyplatí pozorovat zvířata. Vyhřáté zdi okupují různě velcí leguáni a ještěrky, na stromech se mi povedlo vyfotit zelené i modré sojky nebo krásného datla proužkohřbetého.
Mexičané jdou s dobou, proto si turisté ještě mohou dopřát světelnou show po setmění, samozřejmě za příplatek. A komu by bylo i to málo, 3.4. 2010 si mohl zážitky vylepšit o koncert Eltona Johna.
Turista versus cestovatel
Na východě bylo turistů přeci jen víc, než bychom chtěli, proto jsme zaveleli k přesunu do Meridy. Z ní následoval výlet do přímořské rezervace Celestún, kde jsme zažili kýčovitě krásný západ slunce, a další den okruh po ruinách Labná-Sayil-Kabah-Uxmal. Měli jsme pro malou skupinu asi 10 lidí minibus s průvodcem, ale zvolené tempo prohlídek na mě bylo příliš rychlé, a to nemluvím o čase pro focení. Co zastávka to 20-30minut a jedeme dál. V Uxmalu, který je mimořádně krásný, jsem nechal skupinu odjet s tím, že se do Meridy dopravím sám. Kdo cestuje na vlastní pěst tenhle instinkt zná. Znovu se ho vyplatilo poslechnout. Vystoupal jsem na vrchol Velké pyramidy, prohlédl si reliéfy výrazně zdobené zdi a čekal, až budu moci o samotě obětovat Chakovi trochu domácí višňovice z Moravy. Když odešel poslední turista, rituálně jsem mu trochu pálenky odlil pod největší masku v průčelí. Postupem času se areál vylidňoval a atmosféra klidu narůstala na intenzitě. Vychutnával jsem si výhledy do tří světových stran a poté se vydal pokračovat v prohlídce. Když už jsem kolem viděl jen hlídače, bylo mi jasné, že se areál uzavírá. Snažil jsem se hlídačům vyhnout a přitom si pomalým tempem prohlédnout místa, kde jsem nebyl. Zážitek k nezaplacení a na závěr korunovaný focením kouzelníkovy pyramidy při západu slunce, těsně po jarní rovnodennosti. Magické! Zdejší nejdůležitější stavba má zajímavý oválný tvar a je vysoká 39 metrů. Uxmal jsem opustil, aniž by si mě někdo všimnul. Asi kouzlo:)
Dvě profesorky, jedna Švédka a prasátka
Naším dalším cílem byla rezervace a ruiny Calakmúl. Nebylo to zrovna co by kamenem dohodil. Jen do Escárcegy trvá z Meridy cesta busem kolem pěti hodin a skoro další dvě tři hodiny do Calakmulu. Spoj z Escárcegy se nějak nevydařil, a tak jsme stopovali, až jsme už za tmy zastavili výletní autobus plný studentů. Domluvili jsme se, že na nás před Calakmulem křiknou. Byli jsme sice za celý den dost unavení, ale naplno jsme nespali. Nicméně ve tmě a chvílemi v dešti jsme naprosto netušili, kde se zrovna nacházíme. Pozici jsme odhadovali jen podle času a ejhle, žádné znamení jsme nedostali a bus nás dovezl až do Xpujilu. Tím pro nás nastaly dvě komplikace. První, že se druhý den musíme vracet k odbočce na Calakmúl a druhá, že si okolo půlnoci budeme hledat nocleh. Xpujil byl tak trochu konec světa, proto jsme využili jedno z mála volných ubytování, abychom na druhý den hned poránu pátrali po autobusu. Na základě ne moc přesných informací jsme u nějakého kamene za městečkem přeci jen naskočili do busu a vyystoupili po několika kilometrech u odbočky na Calakmúl. Tam nastala další komplikace. Calakmúl má s Tikalem a Caracolem mimo jiné jednu společnou věc – všechna tato města se nacházejí v džungli i více než 30km od hlavní silnice a žádná pravidelná veřejná doprava k nim nejezdí (aspoň v r.2010). Nezbývalo než se obrnit trpělivostí a stopovat. Kdo zastaví dvěma zarostlým chlapům s batohy, co měří bez deseti centimetrů dva metry? Nebyly to zamilované páry, ani manželé s dětmi, ani dvě postarší ženské…moment, ne fakt, ony zastavují?! Běžíme k autu, představujeme se s tím co a proč a babči kývají, že si máme nastoupit. Super, jedeme a z paniček se vyklubaly univerzitní profesorky z Ameriky se zájmem o birdwatching, pozorování ptactva. To byla voda na můj mlýn, hned měl v ruce jejich atlas místní fauny a dával k dobru svoje úlovky foťákem a očima. Bavili jsme se i o Guatemale, kde jsem dva roky zpátky viděl Quetzaly a jednoho tak nějak vyfotil. Co se děje?! Profesorka šlape na brzdu: „Tak to si asi vystoupíte! Já v Guatemale po Quetzalovi pátrala hodně dlouho a nic…“, usmála se a přešlápla z brzdy na plyn.
Calakmúl byl opravdu fajn, klidný, turistů bych se možná dopočítal na prstech rukou. Pyramidy trčící nad zeleň pralesa, pěkné stély, do toho nějaké opice, ptáci, ještěrky…, prostě krása. Lezli jsme z jedné pyramidy na druhou a třetí už jsme si trochu rozmýšleli. Představte si dusno, kolem 40°C a příkré úzké schody do nebe. 40-50m, to je už skoro nebe, ne? Má jít o vůbec nejvyšší mayské pyramidy. V areálu potkáváme Švédku s kolem ověšeným bágly. Šlapala na něm sama z kanadského Vancouveru do Jižní Ameriky. Drsná holka, ani na to nevypadala. Až doma se dozvídám, že ji v tom Vancouveru viděli moji rodiče před tři čtvrtě rokem. Nechápu, pravděpodobnost tu statisticky nemá žádný smysl.
Před odjezdem ještě díky paní profesorce fotím v dutině stromu kulíška andského (Pygmy Andean Owl). Legračně z té díry koukal. Přes cestu nám před autem přeběhlo několik divokých prasátek pekari, kterých je v pralese plno. Na křižovatce s hlavní jsme se rozloučili a vyměnili jsme si kontakty. Našli jsme si rovný plácek na kraji pralesa a rozbili stan. Dlouho jsme povídali pod nádherným čistým hvězdným nebem. Ráno rychlé balení, dobíhání autobusu a hurá směr Palenque!
K´ínich Janaab Pakal I – geniální panovník nebo mimozemšťan?
Čekalo nás okolo 6h jízdy i přes vzbouřenecká území států Tabasco a Chiapas, kde mají stále silnou pozici guerily. Ne nadarmo pojmenovali jedno z měst po slavném revolucionáři Emilianu Zapatovi. Pravdou je, že jsme zatím nikde neviděli tolik vojáků na korbách náklaďáků nebo i v ulicích.
V cíli jsme se ubytovali v průvodcem doporučovaném New Age kempu v pralese. On to vlastně ani nebyl kemp a nebyl v pralese. Byly to betonové a dřevěné stavby, někdy ve výšce propojené lávkou, které už s pralesem srostly. Večer jsme si dali u malého baru piva a sledovali představení vzdušné akrobacie (Aerial silks). Holčina se za zvuků bubínků pěkně proplétala s dlouhou hedvábnou “šálou“ ve vzduchu nad osvětleným pódiem. Prostě taková fádní noc v pralese:)
Ruiny Palenque jsou unikátní v mnoha ohledech a to zejména díky svému nejslavnějšímu panovníkovi a geniálnímu architektovi Pakalovi. Ten vládl od svých dvanácti let dlouhých 68let a patří tak k nejdéle vládnoucím panovníkům lidské historie. Ti, co o něm neslyšeli, možná slyšeli o jeho sarkofágu, respektive reliéfu na sarkofágu. Pakal je na něm vyobrazený s mnoha symboly, které například svedly spisovatele Ericha von Dänikena k myšlence, že měl panovník kontakty s vyspělou mimozemskou civilizací, od níž získal některé ze svých bohatých vědomostí. O Pakalovi a sarkofágu jsem leccos četl, a i proto jsem se dost těšil, až ho uvidím na vlastní oči. Sen se mi bohužel nesplnil, jelikož se mu momentálně věnovali restaurátoři někde v depozitáři, což musela být událost sama o sobě, jelikož jen víko váží 5tun a celý sarkofág 20tun a má tedy velkou váhu nejen historickou.
Celý areál Palenque je příjemný a bez problémů se dala najít místa, kde jsme si odpočinuli od turistů.
Tikal – poklad v pralese
Další den jsme opustili Mexiko, když jsme na motorovém člunu přepluli přes řeku Usumacinta a po chvíli špásování s guatemalskými pohraničníky v končinách, kde je turista velkou atrakcí jsme se nechali převézt taxíkem na hlavní silnici a pokračovali busem do Flores. Jelikož bylo pozdě, našli jsme jen hrozivou ubytovnu za neadekvátní sumu. Ráno jsme konečně vyrazili minibusem směr Tikal. Před dvěma lety jsem v jeho areálu strávil dva dny a ani tentokrát nebudu litovat dražšího vstupného. Tikal je pro mě srdcovka. Nevím, jestli to přisuzovat nějakému energetickému, duchovnímu propojení, ale z celého areálu na člověka dýchá především historie protkaná záhadami a odevšad k němu doléhají zvuky pralesa. Na kolika místech na světě najdeme spolu s významnou architektonickou památkou rozmanitý prales a v něm zvířata od aguti přes papoušky, tukany až po opice a jaguáry? Pro mě ční význam Tikalu podobně vysoko, jako ční vrcholky jeho pyramid nad hladinu zeleného moře pralesa. Je dobré si o něm něco odborného přečíst a pak ho hlavně zažít. Proto se o něm nebudu rozepisovat a již jen dodám, že pozorování západu slunce z majestátní pyramidy IV, která je v současnosti nejvyšší stavbou kultur předkolumbovské doby, a cesta k východu tmou zahaleným areálem byl dalším nezapomenutelným zážitkem.
Semuc Champey – koupání v ráji
Následoval přesun krajinou ne nepodobnou té v kubánském Viňales do Fray Bartolomé de las Casas a odtamtud starým autobusem Hino bahnem a cestou necestou přes 3000m vysoké hory směrem k přírodnímu skvostu Semuc Champey. Moje obavy, že možná půlstoletý Hino nebo minimálně jeho součásti jako brzdy, převodovka nebo motor tuhle divokou jízdu nepřežijí, byly nakonec oprávněné. Těsně před nejvyšším sedlem v busu hrklo a zůstali jsme viset na kraji horské vesničky. Osobně jsem byl rád, že neodešly brzdy nebo motor, což by mohlo dopadnout mnohem hůř. Můj další černý scénář se naštěstí nevyplnil a řidiči s pomocníky se po dlouhém snažení přeci jen podařilo ten podivuhodný stroj rozchodit.
Krása Semuc Champey spočívá zejména v hlubokém údolí řeky Cahabon, kde se vytvořily kaskády s vodopády. Sestoupali jsem k nim pralesem uprostřed něhož se nachází a moc rádi podlehli kouzlu koupání v tyrkysové vodě pod žhavým sluncem. Také jsme neodolali možnosti pokochat se tou nádherou pohledem z výšky a vystoupali po schodech na vyhlídku, odkud je vidět barevná rozmanitost kaskád obklopená zelení pralesa. Cestou zpět jsme si ještě od místních dětí koupili doma vyrobené čokolády s několika příchutěmi a byly fakt moc dobré.
Jak neotrávit hada křovináře
Ze Semuc Champey jsme se potřebovali dostat do Antiguy a na trase jsme zahlédli rezervaci Biotopo del Quetzal, která měla už díky názvu výrazné PR. Nicméně, ten kus pralesa se stezkami rozhodně potenciál měl, proto jsem si nastavil maximální citlivost na zelenou barvu a rentgenoval větve stromů. Úlovek se objevil poměrně brzy, ovšem nebyl to wanted quetzal, ale Tucancillo verde, takový malý zelenavý tukan. Moc se mi líbil, takže moje lovecké nadšení ještě narostlo a instinkty zjitřily. Ale jak tomu tak v životě bývá, pídíte se po něčem a do cesty se vám připlete něco jiného. Můj pozorovací perimetr byl nastaven poněkud výše a opravdu jen pár kroků přede mnou se mi přes cestu plazil krásný, výrazně zelený had s černou šmouhou za zmijíma očima. Tipoval jsem, že bude jedovatý, ale naštěstí o mě neprojevoval takový zájem, jako já o něj. Nakonec se doplazil do strouhy vedle cesty, stočil se tam do klubka a byl připraven se bránit. Nikdy předtím jsem s podobným hadem neměl tu čest, takže jsem se mu omlouval, že ho budu ještě chvíli obtěžovat focením. K výpadu ani výhrůžkám nedošlo, tak jsem snad Gushnayeru, česky křovináře žlutoskvrnného (jak jsem ho později identifikoval), až tolik neotrávil. Quetzala jsme nikde nepotkali, zato se nám povedlo stopnout chlapíka s pick-upem. Naskočili jsme si na korbu a s větrem ve vlasech ujížděli vstříc západu slunce.
Antigua – s Ježíšem na ramenou
Když jsme dorazili do Antiguy, byly tam v plném proudu přípravy na velikonoční procesí. Antigua je svými oslavami Semana Santa vyhlášená a kromě barevných praporů, různých ozdob a spousty lidí, se v ulicích vysypávají na dlažbu ornamenty obarveným pískem a někdy se i dozdobují květy. Centrum je každopádně ideální pro pozorování a focení lidí, ať jsou odkudkoli. V hlavním procesí jede rozměrný povoz (na němž Ježíš obklopen nejbližšími vleče svůj kříž), který sedí namísto na kolech na ramenou asi dvou desítek nadšených katolíků, kteří při průchodu ulicemi rozšlapou ony krásné obrazce. Vše je pomíjivé, takže obrazce postupně zmizí, podobně jako mizí indické mandaly.
Zanechali jsme bývalé hlavní město Guatemaly rušným oslavám a brzy ráno odjížděli za zklidněním mysli k posvátnému jezeru Mayů, Atitlánu.
Atitlán – posvátné jezero Mayů
Právě včas, za svítání jsme už stáli na vyhlídce nad jezerem, které se spolu s vulkány pomalu vynořovalo z ocelově šedavého objetí noci pod dohledem zářícího měsíce. Mlha se pomalu zvedala a šedavou barvou začala nad obzorem prosvítat nenápadná růžová, posel blížícího se slunce. Za necelou hodinu v Panajachelu se už jeho paprsky dotýkaly jemně zčeřené hladiny. Existují místa, kde jako zde pociťuji zvláštní klid. Když se mu podvolíte a jen vnímáte jejich energii, dojde k propojení a většímu či menšímu pochopení podstaty jejich existence. Čas pak funguje v rámci daného místa odlišně. Bez ohledu na to všechno je Atitlán výjimečně malebný a nejeden slavný cestoval ho zařadil mezi nejkrásnější jezera světa, pokud ne přímo za nejkrásnější, jako Alexandr von Humboldt.
Pomalu jsem se procházel po břehu a fotil probouzející se přírodu a obyvatele. Nechtěli jsme ale zůstat na jednom místě, tak jsme nastoupili na člun a vylodili se v San Marcos La Laguna. Zaujal nás hostel La Paz s bungalovy zasazenými do zahrady připomínající prales. Městečko je vyhlášené různými meditačními, holistickými programy, lekcemi jógy, nebo výkladem mayského kalendáře tzolkin. Nám se tu spíš líbilo prostředí a klid. Soused, kluk z Kanady nám prozradil, že sem přijel meditovat na půl roku. Šťastlivec. My dali přednost rozjímání na břehu jezera a koupání v jeho průzračné vodě.
Kaktusová prohibice v San Pedru
Naším dalším cílem na březích Atitlánu bylo městečko San Pedro, které především proslavil divotvorný kaktus stejného jména. Ještě než jsme vystoupili z lodi všimli jsme si výstražné cedule “No drugs!“ hrozící vysokými tresty za cokoli. Na hostelu jsme se seznámili s fajn klukem z Panamy a dvěma Evropankami a večer se na střeše s výhledem spřátelili mojí višňovicí. Také jsme se dozvěděli trochu z historie hysterie, která vznikla, jak tomu po světě bohužel často bývá, přičiněním Američanů. Ti od přelomu šedesátých a sedmdesátých let místo hojně navštěvovali, hlavně kvůli zmíněnému kaktusu. Nic proti posvátným rituálům, které mají člověka někam posunout, jenomže u těch samozřejmě nezůstalo ,a tak spolu s dalšími proměnili klidné San Pedro v malý Amsterodam. Situace došla zřejmě tak daleko, že se místní úřady rozhodly pro tvrdé restrikce, aby ji zvládly. Od té doby až po současnost se pak lokálním policejním složkám sem tam připletl pod ruce i nešťastný cizinec, který nic tak zlého nespáchal, a přesto skončil v chládku. Já přidal historku z odpoledne, kdy mě také jako nevinného proháněla ulicí smečka polodivokých psů. Normálně jsem se psy kamarád, ale tady platila trochu jiná pravidla. Jak jsem k nim stál čelem, jen štěkali a vrčeli, ale jakmile jsem se otočil a chtěl jít dál, šli po mně. S kameny v ruce a pár hody na odstrašení jsem jim naštěstí zmizel z dohledu.
Vzhůru na sopku a dar Maximonovi
Abychom protáhli těla a něco viděli, domluvili jsme si na další den ráno výstup na vulkán San Pedro. Vstali jsme brzy a první hodina výstupu tím byla hodně poznamenaná, tedy alespoň já se nemohl rozhýbat a chytal jsem dech. Nestalo se mi to poprvé. Často zápasím s prvními metry, ale jak se dostanu do tempa, spadne to ze mě. Počáteční únavy a problémů s dechem jsem se zbavil i tentokrát a nastal opačný problém, protože abych si udržel tempo, musel jsem nechat ostatní za sebou. Výhledy na jezero byly z výšky až kolem 3000m jedinečné. Zátočiny a sopky Atitlán(3535m) a Tolimán(3158 m) vyrůstající z vody vytvářely spolu s modrou oblohou monumentální scenérii.
Nezaháleli jsme ani další den. Byli jsme zvědavi na zvláštního patrona Maximona. Opět jsme využili loď a přistáli v Santiagu de Atitlán. Městečko je známé nejen díky Maximonovi, ale také v něm jezdí motorikši a obyvatelé skládající se převážně z mayských kmenů Tzutujil a Kakčikel oblékají tradiční kroje ve větším počtu než jinde. Zaplatili jsme si motorikšu a sdílný řidič nás zavezl nejdříve na vyhlídku, odkud jsem viděli v akci ženy peroucí prádlo na kamenech na břehu jezera. Pak stačilo říct, že chceme vidět Maximona a už jsme se tam řítili. Maximona ztělesňuje dřevěná socha oblečená do kroje včetně klobouku a mnoha kravat. Podivný patron si potrpí na módu, peníze, tabák a alkohol, což je i jedním z důvodů, proč se během roku stěhuje dům od domu členů cofradía (bratrstva). Členové se něj starají, drží u něho a rakve s relikviemi hlídku a na oplátku využívají darů, které Maximon od návštěvníků dostává. My jsme mu přispěli quetzaly (g. měnou) a strážce mu dal napít mojí višňovice. Jestli ji po Maximonovi sám nebo s dalším strážcem ochutnal jsme se už nedozvěděli, nicméně v útrobách sochy je nádoba, takže ani alkohol nepřijde nazmar.
Před odjezdem od Atitlánu jsme se ještě stavili na tržišti v městečku Sololá a poté už shuttelem k hranici s Hondurasem, kde si chtěl Vlasta prohlédnout ruiny Copánu. Já je již dříve navštívil, tak jsem se nepřidal.
Za kapustňáky na jezero Izábal
Na druhý den nás už čekalo pokračování dlouhé cesty na východ Guatemaly do městečka El Estor u jezera Izabal. Ubytovali jsme se v hostelu s výhledem z balkónu a já šel domluvit vyjížďku lodí za kapustňáky a jinou zvířenou. Zrovna jsem začal v malé agentuře domlouvat detaily, když se zničehonic zvednul vítr a pořádnou silou se do městečka opřela tropická bouře. Lilo jako z kýble (opravdu ne z konve), po drátech létaly jiskry jak při ohňostroji a vítr testoval konstrukce domů. Vlasta na mě koukal z balkónu, já na něj z chatrného krámku a moc jsme nevěděli, kdo z nás je na tom hůř. Zeptal jsem se průvodce, jak jsou u nich tyhle bouře obvyklé a on že tam bývají a jedna větší mu také odnesla kus střechy a část domu rozbila. Nevěděl jsem, jestli mě víc znervózňuje myšlenka, jak mi padá na hlavu střecha nebo jak padá jiskřící vedení do proudů vody, které se valily do domků. Naštěstí bouře odešla stejně rychle, jak se přihnala a jakkoli nám připravila nezapomenutelný zážitek, až tolik škody nenapáchala.
Jedno bylo jisté, bouřka nám hledání kapustňáků neusnadnila. Nebudu to napínat, ale opět jsem žádného neviděl. Izábal naštěstí nabízí mnoho jiného než kapustňáky: různé druhy volavek, kachen, potápek, některé druhy opravdu nádherně zbarvené. Také jsme mohli zblízka pozorovat vřešťana hodujícího na šťavnatých květech stromu a osvěžit se na písčité pláži.
Jezero Izábal mělo úplně jinou atmosféru než Atitlán, nicméně zajížďky k němu jsme rozhodně nelitovali.
Vzhůru do Belize!
Přes Livingston jsme dojeli do Puerto Barrios, přístavu pro malé osobní i velké cargo lodě. Odtud po vyřízení celních povinností, a samozřejmě zaplacení poplatku za opuštění země, míříme lodí nebo spíše velkým člunem do belizské Dangrigy. „Co se to děje?“, podívali jsme se na sebe s Vlastíkem, když kapitán zničehonic otočil loď zpátky do přístavu. Prý byly příliš velké vlny. Dorazili jsme k molu a kapitán zavelel: „První dvě řady vystoupit!“ Kde myslíte, že jsem seděl? Ve druhé řadě, zatímco Vlastík ve třetí! No, měli jsme kus cestovatelského štěstí, protože mi jeden cizinec nabídl výměnu a plavby se dobrovolně vzdal. Byli jsme mu za to opravdu vděční, protože by nám to docela nabouralo harmonogram. Kapitán nicméně předvedl ukázku zodpovědnosti, zkušenosti a instinktu pro správné rozhodnutí na rozdíl od italskěho kapitána obří výletní lodi, když ji kvůli nesmyslným důvodům nechal ztroskotat na mělčině a ještě z ní utíkal mezi prvními, ne poslední, jak velí kapitánská čest. Naše loď doplula kam měla, tedy do Dangrigy. Není to zrovna místo, kde by chtěl člověk trávit dovolenou, ale pro mnohé cestovatele, včetně nás, to byla přestupní stanice na čluny rozvážející je nebo místní na nedaleké korálové útesy zvané caye. V oblasti jich je více a patří k druhému největšímu korálovému útesu na světě táhnoucímu se od Mexika po Panamu. Se známými Helene a Pandym, u kterých jsem předtím bydlel, jsem byl domluvený, že nás vyzvednou. Tak se i stalo a zanedlouho jsme se už vezli já na korbě a Vlastík v kabině přerostlého pickupu Dodge Ram směr Cayo (oficiálně San Ignacio). Pár kilometrů před ním jsme vystoupili a zašli k Pandymu a Helene do jejich domku se zahradou. Trochu jsme se tam zkultivovali a zrelaxovali, prohlédli si, co všechno pěstují, včetně ananasů a ovocných stromů. Co zasadí prý roste jako z vody a navíc brzy nese plody. Nezdrželi jsme se dlouho, těšili jsme se na ostrov a na koupání v moři. Dojeli jsme s Pandym zpět do Dangrigy a našli člun na Tobacco Caye. Smlouvat tu o ceně můžete, ale nebude vám to nic platné. I my zaplatili vysokou jakkoli běžnou cenu a vypluli. Část majitelů člunů má pohnutou minulost a ve svém rodokmenu nefalšovaného piráta z Karibiku. Pandy nám později prozradil, že ani jeho s Helene po letech mezi sebe zcela nepřijali. Ubytoval jsem se v patře dřevěného domu, zatímco Vlastík se rozhodl zakempovat ve stanu na pláži, což se později ukázalo jako ne zrovna nejlepší nápad. V noci se totiž přihnala tropická bouře, a když jsem přišel Vlastíka do stanu zkontrolovat, tak už ve spacáku spíš plaval než ležel. Nebylo ho těžké přemluvit k přestěhování. Vichr ohýbal palmy, jak jsem to ještě neviděl. Sezóna hurikánů byla ale teprve na svém začátku. Na hlavní sezónu všichni místní ostrůvek opouštějí a k mému údivu na něm nechávají psy. Po chvílemi děsivé noci přišel typický karibský slunečný den. Stavil se za námi Pandyho kamarád a vyprávěl, jak nedávno šnorchloval podél ostrova, když před sebou uviděl divné nohy. Jakmile mu došlo, že jde krokodýla, raději se pakoval z vody. Nato zjistili, že se jim k Tobacco Caye přestěhovali od nedalekého ostrova hned dva krokodýli. Zatím se je nerozhodli přestěhovat, že prý neškodí. No nevím, já bych je tedy potkat nechtěl Ptal jsem se ho pro jistotu na žraloky. Ti prý spíš zůstávají vně útesu, jedině do deset metrů hlubokého příkopu mezi ostrovem a útesem sem tam připlavou žraloci tygří. Ehm, radši se už nebudu na nic ptát, nasadil jsem brýle, šnorchl, ploutve a šel na věc. Ještěže jsem si od minula pamatoval, která místa si hlídají barakudy, jelikož s jejich ostrými zuby nejsou žerty. Vždycky když jsem si udržoval odstup, nechaly mě na pokoji, ale teritoriím je lepší se vyhnout. Zato plavání s Eagle ray (rejnoky) v mělké vodě jsem si užíval. Rádi se u břehu živili zbytky od rybářů, což z nich spolu s tečkovaným tělem a zobákem kačera Donalda dělalo tak trochu domácí mazlíčky.
Na druhém konci ostrova, tedy asi sto metrů daleko, zas připlouvala na návštěvu velká zelená muréna. Dokonce jsem si ji mohl vyfotit z dřevěného mola. Na ostrůvku vládne karibská pohoda s reggae rezonujícím od malého baru stejně jako od různobarevných a různě velkých domků, nad něž se line nezaměnitelně vonící kouř. Rum s colou a pivo převažují nad ostatním alkoholem. Pokud sem někdo nejede za potápěním, vydrží zde většinou 2-4dny. Obejít ostrůvek trvá pomalou chůzí asi patnáct minut a pokud někdo nutně potřebuje změnu, je dobré si domluvit výlet na jiný útes nebo jen někam na šnorchl. Řekli jsme si, že se další den necháme vyvézt na hranici útesu. Z původního plánu najmout si člun sešlo kvůli ceně. Skončili jsme s černošským sousedem ve větší kánoi a poháněli ji vlastnoručně, kšeft jak hrom:) Přepádlovali jsme příkop a ocitli se na mělčině s hloubkou do tří metrů. Užili jsme si rybek a korálů, jen se nám vadilo, že náš průvodce má kromě neekologického chování tendenci otočit kánoi směrem zpátky k ostrovu. Zaprotestovali jsme a po pár odrazech pádly se stalo něco, co jsme si nepřipouštěli, že by se mohlo stát – kánoe se s námi převrhla! Vypukla menší panika se zachraňováním věcí. Podvodní foťák, brýle, šnorchly, ploutve, vše se potápělo ke dnu, kde jinde než nad oním příkopem. Co nejrychleji jsem pochytal foťák a nasadil brýle se šnorchlem, abych zachránil zbytek a přitom se rozhlížel, jestli kolem sebe náhodou neuvidím tygry se zlověstnou ploutví. Naštěstí se asi krmili jinde, takže jsme mohli potopenou kánoi dotlačit na mělčinu, tam z ní vylít vodu a převrátit ji. Operace se zdařila, nic jsme neutopili, jen jsme nechápali, jak k tomu došlo. Vlastík coby vodák tvrdil, že je blbost, abychom se převrátili zničehonic, že to musel soused udělat schválně, a i kdyby ne, jako háček na tom měl hlavní podíl. No prokleli jsme ho po všechny generace pirátů a šli si s lahví vychlazeného piva užít slunce na pláž. Nad hlavami nám kroužily fregatky a orlovec se snažil ulovit rybu. Epizodu s kánoí jsme si vynahradili další den na výletu člunem. U ostrova, odkud připlavali krokodýli jsme v mangrovech znovu marně pátrali po kapustňácích, ale šnorchlování jsme si užili u jiného caye, kde si mi dokonce povedlo vyfotit želvu. Byla to moje první želva při šnorchlování a udělala mi opravdu radost.
Caracol nebo Trogon? Trogon v Caracolu:)
Rozloučili jsme se s přáteli i s Tobacco Caye a zamířili do San Ignácia. Z něj jsme podnikli dva výpady. Kratší k archeologickému nalezišti Xúnantunich u hranic s Guatemalou, do kterého jsme se nakonec kvůli ceně nepodívali, stejně jsem ho už viděl. Je pěkné, ale poměrně malé. Nemuseli jsme toho nijak litovat, protože jsme se chystali do Caracolu, jednoho z nejvýznamnějších měst mayské civilizace, přímého konkurenta Tikalu. V době největší slávy měl více obyvatel než současné hlavní město Belize City. Je oproti Tikalu ještě hůře přístupný. Po marném pokusu o stopování jsme se domluvili u tour operátora v Cayu. S místním průvodcem a dalšími šesti baťůžkáři jsme se při přejezdu Pine Ridge zastavili na prohlídku jeskyně Río Frio Cave a vešli do ní monstrózním asi 20 metrů vysokým a podobně širokým vchodem. Východ je o poznání menší. Jeskyně má obrovitý dóm s písečnou pláží, kolem níž protéká řeka Río Frío (studená řeka). Nedaleko jeskyně jsme projeli kolem britské vojenské základny a pak už nás po několika kilometrech přivítal Caracol. Pyramidy byly na rozdíl od Tikalu volně přístupné po hlavních schodištích. Nejvyšší z nich, Caana (Nebeský palác) je vysoká 43 metrů a je zároveň nejvyšší stavbou v Belize. S průvodcem jsme si nějak nepadli do oka, přišel nám více upnutý na peníze než na sdílení poznatků, a když už nám prozradil zajímavost o vysoké Ceibě (posvátném stromu), že má být 800let stará, tak se po mé otázce, jak to ví, mračil ještě víc. Řekl jsem si, že už mám lezení po pyramidách akorát a moc nového se od průvodce nedozvím, a šel jsem radši fotit zvířata. Těch je ve zdejším pralese podobně jako v Tikalu hodně. Měl jsem štěstí na jednoho z nejbarevnějších ptáků, Trogona s kovově lesklým peřím, což mi vykompenzovalo několik pyramid. Na zpáteční cestě jsme byli moc vděční za příjemnou zastávku u Río Frío s vodopády a balvany. Po zlézání pyramid v horkém odpoledni jsme do řeky okamžitě naskákali a řádili pod vodopády jak děti. Suma sumárum to byl rozhodně povedený výlet na na vlastní pěst těžko dosažitelné místo.
Hotel přízraků v Belize City
Starým americkým školním autobusem na rozdíl od jeho guatemalských příbuzných ve velmi střízlivých barvách jsme podél pomerančovníkových plantáží dorazili do hlavního města Belize City. Na většině tras zaplatíte jen 1 nebo 1,50BZD a cena zahrnuje i nezbytnou hudební produkci na palubě – houpavé reggae, pokud je řidič černoch a romantické latino pokud je mateřština řidiče španělština. Belize má de facto jen jednu hlavní silnici od jižní hranice s Guatemalou po severní hranici s Guatemalou nebo Mexikem. Varování od lidí i od Lonely Planet zněla: „Vyhněte se odlehlým místům a především za tmy.“ Právě za tmy jsme dorazili na autobusové nádraží, tedy spíš na konečnou autobusu a jakmile jsme vystoupili, byl jsem jak na trní, ať odtamtud hlavně co nejrychleji zmizíme. No, taxi jsme si nakonec nevzali, že půjdeme pěšky, není to přece daleko. Nadšený jsem z toho nebyl, ale Vlastík rozhodně vyrazil, tak jsem to překousl. Belize City je vyhlášené rekordním množstvím vražd v poměru k počtu obyvatel. Největší zásluhu na nich má drogová kriminalita a s ní spojené gangy. Šťastně jsme přešli pár ulic a našli vytipovaný hostel – velký dvoupatrový dům s balkóny po obvodu. Zaklepali jsme a vešli. V přítmí kuchyňského koutu jsme nikoho neviděli. Posadili jsme se ke stolu a čekali, až si nás někdo všimne. Po hodné chvíli se objevila zvláštní paní domu, která by jistě zdárně zvládla roli v Pádu domu Usherů od E.A. Poa. Panička neurčitého věku nám s nádechem flirtu nabídla čaj a začala vyprávět, jak s provozem hostelu/hotelu před lety s přítelem začala, ale časem mezi nimi začaly neshody, nemůže mu věřit, protože pravděpodobně jede v drogách. Prý jí ukradl i nějaké peníze, zřejmě aby mohl někomu zaplatit, aby ho nezabili. „Ehm“, koukli jsme na sebe s Vlastíkem, který mi dal najevo, že ho tahle divadelní scéna neskonale přitahuje, že ještě nikdy nic podobného nezažil. Já po pravdě až takhle také ne. A mělo přituhnout. Naše éterická domácí se vznášela po kuchyni v něčem, co připomínalo noční košilku a neustále něco napůl nesrozumitelně brebentila: „A pořád jsem měla nějaký problémy a šlo to pořád dokola. Až jsem narazila na úžasnou věc – crack, a pak to bylo v pohodě!“ Hmm, takže nejen přítel… Potom pokračovala o problémech s počítačem, zatímco se z jakéhosi kumbálku ozývaly tiché, podivné zvuky. Za chvíli se otevřely dveře, a kdo by to řekl, vyšel z nich přítel bytné. Druhá postava na scéně se hned ujala role a začala košilkovému přízraku spílat, že někam zatratila kabel od pc a že ho tedy nemůže používat. Hádka byla v první fázi poměrně poklidná, u stolu v komorní atmosféře kuchyně. Zaplatili jsme na JEDNU! noc a bytná nás doprovodila do patra k pokoji č. 13. Ne, nebudeme pověrčiví… Možná nám pak ale neměla říkat, že to je pokoj, ve kterém s přítelem strávili první noc. My holy god! Zavřeli jsme za sebou chatrné dveře a opakovali si, že to bude dobrý. Ještě jsme se hodlali po hostelu porozhlédnout. Ve velké společné místnosti jsme se potkali s mladou černoškou ze Států, která se nám svěřila s vlastní historkou. Byla tu už ubytovaná déle, jenže musela na týden odjet. Když se vrátila, našla v pokoji svůj kufr otevřený a s jejím notebookem někdo očividně manipuloval. „No, víte, dělám pro CIA a měla jsem v něm nějaké dokumenty, nic tajného, ale přeci jen pracovní věci… Přítel majitelky se mi přiznal, že počítač nutně potřeboval, jelikož mu partnerka jeho zničila“, pokračovala. Tohle divadlo snad neskončí… A taky ne. Po schodech se plížila postava bytné a my všichni jsme se před ní snažili schovat únikem dveřmi na balkón na opačné straně domu. Hra na schovávanou nám chvíli vydržela a bytné jsme se úspěšně vyhnuli. Zato se potkala s přítelem a hádka postoupila do druhé a třetí fáze. Vygradovala hlučnou slovní přestřelkou a několika létajícími předměty. Finále již sledovali obyvatelé okolních domů, pro něž šlo podle všeho o pravidelné večerní představení. Škoda, pohled na moře ponořené do tmavé noci měl něco do sebe. Jenže atmosféra hostelu byla o něčem jiném. Zkušenost je holt zkušenost, jen nám dost vrtalo hlavou, co by se stalo, kdyby se v hlavách našich hostitelů něco pomotalo. A kdyby si nedejbože vzpomněli, kde tu strávili první noc… S těmito myšlenkami jsme usínali, abychom se zdárně probudili do nového dne a vydali se na cestu do klidu ptačího ráje v Crooked Tree.
Kde vládnou Jabiru
Z prvního dne v rezervaci Crooked Tree na severu Belize jsem do alba vybral i fotku z podvodního kompaktu pro dokreslení atmosféry v místní putyce – nikdo nikde, na stolku v přítmí jediné místnosti malého přízemního dřevěného stavení láhev oroseného Belikinu (belizského piva) a vítr pohrávající si se závěsy v oknech. Z celé scény sálá vedro, jak ze saloonu někde v arizonské poušti. Pivo bylo až za odměnu po zaplacení vstupného do parku a ubytování se u starých manželů pronajímajících dva nebo čtyři pokoje v domě ze dřeva. Dva dny jsem u velké laguny a jejím okolí fotil hlavně ptáky. Ozdobou vodní hladiny byli zejména kolpíci růžoví s velkým lžicovitým zobákem a majestátní, největší čápovití na světě – Jabiru. Doplňovalo je množství volavek, ibisů různých druhů i velikostí a další vodní ptáci. V rezervaci s pár jednoduchými domy hojně pěstovali stromy cashew (kešu), které byly kvůli nezaměnitelnému tvaru ořechu snadno k rozpoznání. Turisty jsme zde skoro nepotkali. Crooked tree až na výjimky navštěvují především zapálení pozorovatelé ptactva.
Zpátky do Mexika
Nejdříve jsme zastavili v hraničním městě Corozal, abychom vzápětí překročili hranici na mostě přes řeku Hondo a další povinnou zastávku udělali v Chetumalu, už na mexickém území.
Projeli jsme kolem 42 kilometrů dlouhé laguny Bacalar vyhlášené mnoha odstíny modré barvy a vystoupili v Mahahualu, jehož pláž byla tak nádherná a opuštěná, že nám bylo jasné, jak se velmi rychle změní (dnes už bych tam snad ani nechtěl). Pokračovali jsme do Xcalaku, který leží skoro až na konci výběžku proti Albergis Caye. Po finančním vysávání v Belize jsme ocenili mexickou pohostinnost, když nám majitel menšího apartmánového komplexu zdarma zapůjčil dva mořské kajaky. Bylo to vtipné. Nechtěli jsme být líne huby, takže jsme se zeptali, jestli nám kajaky půjčí a on že není problém a při otázce na cenu jen mávl rukou. Díky němu a kajakům jsme bez potíží dopádlovali až na okraj útesu a skočili se šnorchlem do vody. Za pár desítek minut jsem viděl modrý korál, korál-mozek, spoustu barevných rybek i velkého stingraye (trňuchu). Za hranou padal útes do velké hloubky, kam jsem se napoprvé netroufl pustit. Šnorchl ve vyhřátém mělkém moři byl fajn, ačkoli ani zničené korály se nedaly přehlédnout. Museli jsme pokračovat dál do Tulumu. Měli jsme trochu obavy z náporu turistů, ale žádný se nekonal, podobně jako ve Xcalaku. Obsluha komplexu, kde jsme se ubytovali, kvůli nám radostí zrovna netančila, a tak jsme ji po zbytek času ignorovali, myslím ke vzájemné spokojenosti. Asi měli radši nažehlené Američany nebo Němce než dva ošuntělé baťůžkáře z Čech. Tulum nás nedokázal nadchnout ani mayskou pevností na skalnatém útesu nad mořem. Asi jsme už viděli za celou cestu moc těch nej nej památek a nedokázali ho už tak docenit. Téhle naší zastávce mohl ještě vylepšit skóre výlet do rezervace Sian Ka´an. Půjčili jsme si kola. Já si při svém štěstí samozřejmě vybral šunt, kterému padal řetěz. Kola to byla těžká a my měli před sebou dobrých pár kilometrů v písku. Brzy jsem zjistil, že nahození řetězu není tak hrozné. Mnohem horší totiž byly mraky žíznivých komárů z mangrovů dychtících po naší krvi. Oprava tedy musela pokaždé proběhnout rychle a pak co nejvíc šlápnout do pedálů, aby na nás ty potvory nemohly. Rezervace byla zajímavá a potenciál rozhodně měla, ovšem komáři nás nenechali na pokoji ani na okamžik. Moje dlouhodobá nevraživost vůči tomuto hmyzu ještě narostla poté, co jsem v panice na pláži zřejmě špatně dovřel dvířka k mému milovanému podvodnímu foťáku a v jinak krásné zátoce, kde jsme byli úplně sami, jsem ho utopil. Paměťová karta naštěstí přežila a s ní i všechny fotky. Ještě jednou tady musím Olympu mju725SW poděkovat za věrné a dobré služby, škoda ho.
Po Tulumu jsme ještě před odletem stihli koupání na Playa del Carmen a koupi skvělé tequily sebou do Čech.
Na nedostatek dobrodružství ani ničeho jiného jsme si za celou cestu po Mexiku, Guatemale a Belize nemohli stěžovat. Úžasných míst jsme viděli opravdu bohatě a štědrá k nám byla i příroda, která nás překvapovala jedním zázrakem za druhým. Díky i Vlastíkovi, že to tam se mnou ve zdraví přečkal a snad si to užil podobně jako já. Já si tedy cestu užil převelice!