Mallorca 2018
Po roce jsem se opět vydal na malebnou Mallorcu, která si mě získala pohodovou atmosférou hor a lesů, skvělým koupáním někdy dokonce až na téměř prázdných plážích (a to v sezóně!) a adrenalinovými serpentinami. Dobrodružství začalo hned na odletu z Berlína. Letěl jsem sám a jak velký tak i malý batoh se mnou měly putovat na palubu. A jelikož na tuto variantu nejsem moc zvyklý, zatrnulo mi až ve chvíli, kdy měl jeden z báglů v ruce policista. „A sakra, právě jsem přišel svůj oblíbený a navíc potřebný švýcarský nůž! A do p…, on je tam vlastně ještě jeden větší!!! To mně ta cesta pěkně začíná,“ říkal jsem si a poté, co se mi vybavily zprávy o několika nožových útocích v Německu jsem se už viděl v želízkách. Rychle jsem svůj přehmat přiznal a vzápětí i s batohy putoval na služebnu. Tam ze čtyř policistů jeden mluvil lámaně anglicky. Přistoupil jsem na roli blbého turisty a stal se malý zázrak – švýcara mi po změření čepele a diskuzích vrátili! Nemohl jsem tomu uvěřit. Větší nůž se už sice zařadil k dalším zadrženým zbraním, ale já byl k svému velkému překvapení ve vší slušnosti a bez protokolu propuštěn, abych taktak stihl odlet.
Po dramatickém ántré jsem si v Palmě zapůjčil auto a za tmy vyrazil na moji nejoblíbenější pláž na severním pobřeží, Cala Tuent. Následovaly dny parádního koupání v teplém průzračném moři, divoké přejezdy, především po severním pobřeží a výšlapy po turistických trasách. Při jednom příjemném večerním nicnedělání jsem se rozhodl, že spojím výlet do přírody s trochou kultury a historie. Vsadil jsem na návštěvu La Granja v Esporles a vyrazil tam. Trefil jsem se do černého. Sbírky umění a především řemesel (od kovárny po výrobnu papíru) v tomto šlechtickém sídle ze 17.století mě zcela ohromily. Teprve až jsem procházel xtou místnost, uvědomil jsem si jeho rozlehlost a i to, že mi jeho návštěva, i přes nemalé vstupné kolem 13EUR, stojí za každý eurocent. Náprstkovo muzeum by se do La Granja vešlo několikrát. Krásný a příjemný je také park, který sídlo obklopuje.
Na druhé straně, v severovýchodním cípu Mallorcy se nachází Pollenca (Pollensa). Městečko s krásnými uličkami a hlavním náměstím, které bývá centrem trhů a slavností. Dojel jsem do ní až k večeru, vstřebal sváteční atmosféru a vylepšil ji o pizzu s hruškami v jedné z mnoha restaurací, právě na náměstí Plaza Mayor. Kvalita pizzy byla za přijatelnou cenu (oproti většině restaurací na Mallorce) překvapivě vysoká. Opravdu jsem si pochutnal a zapil ji stejně výbornou sangrií.
Své kouzlo má i Soller, který s přístavem Port de Soller spojuje historická tramvaj z roku 1912. Projíždí centrem města kolem mohutného kostela Sant Bartomeu, pak město opustí, aby se v Port de Soller projela po promenádě nad dlouhou městskou pláží. Idylku bohužel poněkud kazí množství turistů. Ale co by člověk na Mallorce v sezóně chtěl… Přesto se i tady a i v sezóně dá turistům vyhnout. Chce to jen správné načasování a najít si správná místa.
Právě díky tomu nezapomenu na noc na Cap Formentoru, který se nachází na konci severovýchodního výběžku ostrova. Ten den jsem začal hledáním „ztracené pláže“ na silničce vinoucí se Tramuntanou (pohořím Serra Tramuntana) a kopírující severní pobřeží. Mnohými je považována za jednu z nejmalebnějších a nejnáročnějších silnic Evropy. Každoročně také patří k etapám místní rallye, kde hrají prim hlavně místní a Němci nebo místní Němci:) Rozhodně jde o jedny z nejkrásnějších a nejvýraznějších panoramat ostrova. Ke “ztracené pláži“ mě od silnice dovedla nenápadná, neoznačená pěšina. Na skalnaté pláži jsem se ocitl sám. V zálivu se pohupovala jen jedna malá jachta. Privátní koupání jsem si náležitě užil, zvlašť když jsem pod kameny objevil dvě chobotničky.
Poslední úsek silnice k Formentoru bývá z nějakých důvodů přes den pro auta uzavřen. Po 20h jsem ale už bez problému dojel až na konec světa, teda silnice. Kromě mě nocovalo na parkovišti přímo pod majákem asi pět aut, z toho dva vany. Za jedním si zrovna dávala holka sprchu. Křišťálově jasné hvězdné nebe bez světelného znečištění, protínaly jen paprsky rotujícího oka majáku. Magickou noc, vylepšenou těžkým sladkým vínem vystřídal východ slunce, při kterém se slunce pomalu vznášelo nad horizont moře. Ranní koupel na jedné z nejkrásnějších pláží severního pobřeží Cala Figuera byla pak tím nejlepším pokračováním.
Z vydařených treků zmíním ten od kláštera Lluc. Cesta vedla skrze světlé, rozervané skály, jakoby poškrábané obrovskými drápy. Vzduch voněl všudypřítomným rozmarýnem a okolo poletovali motýli a ptáci. Vrátil jsem se po okruhu lesem a načerpal si čerstvou vodu z léčivého pramene Binifaldo. Příjemný výšlap, při kterém se dá na nějakou chvíli schovat před slunečním žárem.
Noc z 27. na 28. července měla být speciální kvůli nejdelšímu zatmění měsíce tohoto století, vylepšenému červeným zabarvením a blízkou přítomností Marsu. Povedlo se mi najít úžasné místo nad malým přístavem Port des Canonge. Po magazínovém západu slunce do moře jsem si na okraji útesu rozbalil celtu a spacák s tím, že mě snad odtud nikdo do rána nevyžene. Foťák jsem postavil na batoh a čekal. Opodál si pár lidí udělalo květinový kruh a zpívali. Všichni pak upírali zraky nad hřeben hor a až dlouho po začátku zatmění se nad ním měsíc začínal pomalu objevovat a my jen žasli nad tou krásou. Ráno mě probudil prosolený vzduch, a jakmile se objevilo slunce, byl jsem v zálivu a nořil se do tyrkysové vody.
Mimo moji základnu nedaleko Sa Calobra jsem pro zásobování jídlem a barely vody používal hlavně Valldemosu a Soller (pro představu: Soller-Sa Calobra je cca 40km a dle navigace autem cca 1h). Ne v každé vesničce tu totiž mají supermarket nebo větší potraviny. O Valldemose se nemohu nezmínit, protože patří mezi výstavní městečka Tramuntany a potažmo celého ostrova. Z domů a kostelů stále vyzařuje atmosféra středověku, jakkoli se podbízí davům turistů. Vše upravené, kvetoucí, včetně zahrady, v níž se nachází klášter – muzeum F. Chopina a G. Sand, kteří tu trávili společné romantické chvíle. Středověk si ale místní připomínají několika svátky, z nichž je asi nejvýznamnější oslava na počest jediné svaté ostrova Santa Catalina de Tomas pořádaná 28. července. Zúčastnil jsem se jejích příprav i samotného procesí. Do městečka se sjedou lidé z široka daleka a jsou do oslav zapálení všichni od dětí po seniory. Ve skupinách oblečených do tradičních krojů zpívají a tancují až dlouho do noci, jak se na Španěly sluší a patří. Těm nejmenším se vysoko na vyzdobeném povozu zrovna moc nelíbilo a brečeli sláva nesláva.
Ve zbývajících dnech jsem si nejdříve zopakoval výlet na “ještěrčí“ ostrov Dragonera. Zase se mi poštěstilo najít ideální místo na přenocování, jakkoli nebylo daleko od silnice. Zato na piknikovém place uprostřed kopců, kde jsem byl úplně sám. Ráno jsem sjel do San Elmu, a pak loďkou na Dragoneru. Tam jsem tentokrát vyšplhal k majáku Far Vell, postavenému v 19. století. na nejvyšším bodě ostrova Na Popia (352m), který byl svého času i nejvýše položeným majákem na území Španělska. Ještěrku perlovou, na kterou jsem měl zálusk, jsem sice nevyfotil, ale i tak to byl fajn výlet.
Musím se zmínit i o mém ojedinělém výpadu na východ ostrova. Za prvé jsem chtěl na vlastní oči vidět slavnou tenisovou akademii Rafaela Nadala, který sice není mým oblíbencem, nicméně je hrající tenisovou legendou a ve svém rodišti nechal vybudovat dnes už věhlasný sportovní areál. Jeho součástí je i muzeum všech trofejí. Vstupné jsem neobětoval, jen jsem nahlédl do síně slávy, hodil okem po několika trofejích a koupil pár menších suvenýrů. Samotný Manacor mě až na výtečnou zmrzlinu nijak zvlášť nenadchl. O mnoho zajímavější mi přišlo nedaleké městečko Petra. Chtěl jsem stůj co stůj ochutnat místní vyhlášené víno. Než jsem se propletl malebnými uličkami k vytipovanému sklepu, lépe řečeno restauraci, narazil jsem na sochu rodáka Fray Junipero Serra (1713-1784), jehož jméno si asi vybaví málokdo, ovšem města, která vyrostla z misií, jež založil v Californii, jako San Diego a San Francisco, jistě zná skoro každý. Poté došlo konečně i na víno, kterého jsem si mohl dovolit jen s mírou, protože jsem musel časem zasednout za volant. Bílé víno, odrůdu si opravdu nepamatuji, se výborně hodilo do letního vedra a věřím, že kdybych si připlatil, nalili by mi určitě i nějaký tekutý poklad.
A úplně nakonec jsem ještě zvládl navštívit velmi příjemné zahrady Jardínes de Alfabia s rodinným domem z 15.století. Bohatí lidé si na Mallorce budovali sídla napříč staletími a ani dnes tomu není jinak. Ale člověk nemusí mít na Mallorce zrovna sídlo, aby si užil jejích krás. Tak se na ni třeba ještě vrátím. Jsem si jist, že jsem zdaleka neobjevil všechny její poklady.